Skitty2 se snaží psát? Ne, to snad ne!

25. dubna 2012 v 15:35 | skitty2.deviantart.com |  Ode mě k čtenářům
Nuže, narazila jsem na zajímavou literární soutěž. Téma je "vesmír - hlavní vypínač". Mohou se do ní přidělat i ilustrace a protože se mi zdál sen, že se musím přihlásti do nějaký soutěže, rozhodla jsem se, že ho splním. Uzávěrka je 15. května a to znamená, že každý den bych měla napsat tak necelý 4 stránky + jednu ilustraci k tomu. (To by pak mělo být dohromady tak 11 ilustrací, ael myslím, že bude stačit daleko méně.) Každopádně, má to být sci-fi příběh, ale v mém podání je to brutální sci-fi a nejsem si úplně jistá, jestli mi to budou tolerovat (když stihnu uzávěrku).. ale co.. aspoň si trochu zkusím "být spisovatelem". (spisovatelé ať odpustí, že jim hanebním jejich jméno!)
Pro zájemce tu mám kratičkou ochutnávku pod perexem.
Rovněž chci upozornit, že jsem ještě neudělala korekturu, proto je tam velmi gramatických chyb a nesrovnalostí. Jsem prostě prase a nechci se s tím momentálně zdržovat. :)

Pro pamětníky digimonů doporučuji příběh The Traitor, který se píše na blogu http://kittianne.blog.cz/ a autorka k tomu přidělává i své vlastní ilustrace. Pro pamětníky a milovníky digimonů rozhodně skvělá volba, doporučuju. :)



Čím více cítím pach potu a krve, tím více si uvědomuji, že jsem blízko. Prodírám se skrz skupinku lidí, které vyřvávají od různých narážek na Velmoc, až po prosibné vzkazy. Někdo mě udeřil do obličeje, nejspíš loktem a já padám na zem. Lidé mi šlapou na ruce, na hruď, na hlavu a všem je to jedno. Nevěř v dokonalost; vybaví se mi v hlavě a snažím se vstát, ale nejde to. Při každém pokusu mě vždy někdo skopne. Nemyslím, že snad schválně, ale v takovémhle rozrušení si nikdo nevšímá ničeho okolo. Další snaha; zvedám se ze země a někdo mi kopne do čelisti a schodí na záda, přičemž mi následně plivne do obličeje a udeří do mého bezvládného a pošlapaného těla. Až teď mi konečně dochází celá situaci. Lidé se musí mezi sebou zneškodnit, aby bylo ménně potencionálních k výběru. Odplivnu vedle sebe krev a utírám si ústa. Dav se hrne kupředu, blíž ke strážím Velmoci a mě tiše nechávají za sebou. Když se rozhlídnu, vidím i jiná pošlapaná a zmlácená těla, některá dopadla daleko hůře než já. Při pomyšlení, že některé možná ušlapali k smrti, se mi dělá zle. Točí se mi hlava, ale musím se držet. Trochu se zalekávám, když se snažím znovu zvednout na nohy, protože se bojím, že opět někdo přijde a dorazí mě. A proč vlastně taky ne?
Přemotávám se, ale daří se mi najít místo, kde mohu aspoň shromáždění trochu pozorovat. Zrovna střílejí do davu, aby se uklidnil. Jakoby už takhle nás nebylo málo, jakoby jsme už takhle nebyli odsouzeni k smrti. To si vážně mohou hrát na bohy a rozhodovat o našich životech?
Malý chlapec, zhruba tak desetiletý, se dostal až před kočár, prosicí o pomoc, v kleče se sepnutými rucemi vrhajicí k pánovi. Osobní strážce Velmoci přistoupil před kluka, kopnul do něj a ostatní stráže do něj nastřelili svůj zásobník. Křičicí žena v pozadí kleje na Velmoc a s histerickým pláčem se hroutí pod nohy davu. I ona je odsouzena.
Pán zamává do davu a prosí o klid, který se mu nedostává a tak následuje další střelba do nás. Situaci se už zdá klidnější.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama