Šupity šup.. pomalými krůčky vycházejíc devět let

30. června 2012 v 22:47 | skitty2.deviantart.com |  Z deníčku
Hluboce se nadechuju, beru jeden pramen vlasů, pevně ho chytím a škubu ho hřebenem.
Je konec. Jo, to opravdu je.
Dokončuji ranní přípravu a vycházím z bytu. Opatrně, neohrabaně. Dávám pozor na rovná záda a pěknou chůzi na podpatcích. Potkávám kamarádku; usmívá se, ale myslím, že i ona je svým způsobem razantně vytrhnuta ze stereotypu. Má nádherný šaty, je výrazně namalovaná a klopýtá na vysokých botách stejně jako já. Každé ráno o všední dny jsme se setkávaly a společně chodily do školy. Mám jí ráda, hodně. Dává mi dárek na památku s fotkou a to je první moment, který mě opravdu dojme. "Mám tě ráda," stojí na konci a já mám co dělat, aby na mě nebylo poznat dojmutí.
"Obejmula bych tě, ale nebudu to raději riskovat."
"Jo, to nedělej, myslím, že bych na těch podpatcích spadla."
Najednou, ta holka, s kterou jsem trávila tolik času, se mi částečně vytratila z mého všedního života.
O čem to mluvím? O posledním dni na základní škole. Srdcervoucí statusy spolužáků mě doběhly až teď a já cítím potřebu se tomu taky vyjádřit. A mít na blogu pamatku na jeden, možná obyčejně neobyčejný, den.
Základka jako taková pro mě nic neznamená. Stále si stojím za tím, že jsem ráda, že jsem odešla, protože zdánlivé společenstvo učitelů a vedení školy je něco příšerného a zdravýmu člověku nad tím stojí rozum stát. Ale co to naše malé třídní společenstvo? Bylo příšerné, furt jsem na ně nadávala, ale byli to praštění lidi pro každou špatnost, pro každou debilitu a to z nich dělalo něco vyjímečného. Na základce se naše třída utvořila z "odpadu" z ostatních škol, nebo byli k nám dáni jedinci z jiné, prestižnější, třídy. Byli jsme podvraťáci a všichni byli samozřejmě od toho, aby nám to stále opakovali. Nikdo nepředpokládal, že by někdo z nás mohl bejt snad dobrej a my tedy neměli potřebu jim něco dokazovat. Naučili jsme se vycházet jako kolektiv a bojovat proti tomu dospěláckému světu. Drzí smradi, který neměli žádnou úctu a žádné hranice. I tuhle větu jsme si tolikrát poslechli..
To co jsme si nevybojovali, to jsme neměli. Později se z toho našeho podvraťáckého přístupu stala spíš výhoda. Učitel, který měl potřebu nastavit nějaké přísnější podmínky pro učení, měl okamžitě problémy. A ne.. nejednalo se jen o nějaké to hádání. Nebudu to raději rozepisovat, protože si nejsem jistá, abych nám pak ještě tímhle článkem nenastolila nějaké problémy. Jen je možná patřičné k tomu říct - bylo to drsné a to hodně. Byli učitelé, který jen kvůli naší třídě odešli, protože jsme prý "nezvladatelní parchanti". Ale dostali jsme vždy to co jsme chtěli... aby to bylo po našem. Ať byla základka sebehorší, naučila mě jedné věci - prát se za svoje názory, za svoje práva.
Ale právě ti nezvladatelní parchanti jsou lidi, který jen byli odsouzeni. A lidi, kteří přitom se díky tomuhle odstrčení naučili tolik věcí. Někteří byli neskutečně chytří, druhý zase neskutečně šikovní. Možná, možná, kdyby se jen jim dala druhá šance, mohli by dosáhnout na vysoké cíle.
Přicházím ke škole, kde už je malá tlupa naší vymóděný třídy a nějaké mladší ročníky.
"Máš krásné šaty."
"Děkuji."
Lidi od nás se pomalu scházejí a já vím, že tohle jsou poslední chvilky, kdy budu se všema pohromadě v tom našem malém ústavu, kterému by se mohlo vzdáleně říkat škola. Přesto, vůbec mi to tak nepřipadá. Mám pocit, že je to normální běžný den a netřeba mu tedy věnovat nějakému většímu uznání. Vždyť po prázdninách se znovu sejdem! ...Nesejdem...
Sedíme ve třídě, všichni se spolu normálně bavíme, žádné řečičky o tom, jak se nám bude hrozně stýskat, ale normální věci, které jsme si říkali jakýkoliv jiný den. Jdu si první pro vysvědčení, protože jsem jediná ohodnocena vyznamenáním. Tleskají a já se usmívám, připadám si úžasně, důležitě a dobře. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Řadíme se do průchodu a já jdu z naší třídy jako první pár společně s mými dvěmi spolužáky. Pevně se jich chytám a cítím v nich neskutečnou oporu. Pak jdeme, mladší ročníky se na nás dívají, jak procházíme chodbou. Tenhle den je především pro nás.
A pak zase nic. Dávám kytku učitelovi, který se jedinej k nám choval férově a spíš byl náš kamarád. Vynucuju si, aby mě obejmul a i přesto, že to bylo krátký obejmutí, budu rozhodně na něj dlouho vzpomínat. Bylo milý.
Bez jediného slova jsme se všichni rozutekli domů, k rodinám, na chlastačky. Bez jediného rozloučení.
A víte co? Stýská se mi po nich. Nedokážu si představit, že po prázdninách nepůjdu zase zpátky k nim.. skončilo to, definitivně a už není cesty zpět. Mám je ráda...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama