"Láska ve skrytu uvězněna"

20. září 2012 v 20:41 | skitty2.deviantart.com |  Jednodílné povídky
Jde o povídku původně do 100 theme challenge (2. láska), ale nakonec jsem jí vytrhla a zachovala v této podobě. Nemá moc hlavu, ani patu, je to jen malé počteníčko a má důkladná archivace zde na blogu. Rovněž je pouze opravdu v této podobě - bez ničeho co by jí předcházelo, či co by jí dále doplňovalo. Možná někdy jindy. :)
Snažila jsem se o styl takových těch pubertálních zamilovaných povídek, jenom s trochou nadsázky a až "brutality"...? Co myslíte, povedlo se mi to?
Jinak se jedná opět o starší dílo a bohužel má dost pravopisných chyb.


"Je konec tvým planým snům a nadějím." polykám hlásku, div jsem jí nezardousila v mém vyčítavém dialogu, že si napáchal ostré chyby. Neodpovídáš; odvažuji si ti vyčítat znovu: "Zklamal si."
Vrtíš hlavou se záminkou mi dodat pocit, že to přeci tak není. Neodvažuj se, už ti nevěřím! Vidím co jsi nadělal, vždyť si to udělal přeci znova a já ti znova uvěřila. Jsem rebel, který kráčí temnotou a objevuje se v světle, ale proti tobě jsem bezbranná.
Tichá slza stéká dolů bez větší pozornosti. Nechávám jí volně téct, abys viděl tu bolest... nevidíš - možná vidět nechceš. "Bojíš se viny?"
Děláš chyby ve vší krutosti, v ten okamžik bez jakékoli zábrany. Nevnímáš následky, to co to způsobilo. Pche, vážně mi chceš tvrdit, že na svých břemenech neseš i mou bolest? Vyhýbáš se jí, nechceš se s ní setkat! Vina... stíhá tě? Měla by, víš že ublížení pramení od tebe. Tak dělej! Dokaž a naplň svá prázdná slova, tvé výplody dokonalosti, kterým nestačíš. To si vážně neumíš cenit toho co máš?! Zase ta slova! Už mě bolí hlava. Že ne za všechno můžeš? Jsi zdrojem bolesti, já se pouze bráním a snažím se tě správně, možná trochu přehnaně, odkázat na tvá špatná slova.
"Miluju tě," tiše šeptám do větru, který mi unáší moje slzy, jakoby mu už nestačila moje bolest. "Ty mě také." utvrzuju svůj názor, s nepatrným úšklebkem. Ale stejně jsem nešťastná, ty také. Kde je chyba? Něco jsme možná pozapomněli, ale v nás to není. Cítím to. Situace je nahořká a já se rozčíleně kousnu do rtu. "Už zase?"
"Ne! Špatně mě chápeš!"
Prohrabávám si vlasy a druhou ruku držím v otevřené dlani. "Jak jinak přeci."
Tvoje oči jsou zahlceny smutkem a pohled stejně odvracíš se slovy "Mrzí mě to". Ne to nepomůže, pochop... promiň. Zase vidím tvá záda a tvé tiché fňukání o nepochopenosti sebe samého. Chytnu tě za rameno, ale nepomáhá to. Ruka stále natažená, jediný pohyb a ublížím ti - možná ráda? Uspokojím tím svojí vlastní bolest. Tvůj pohled je plný nepochopení, daleko většího smutku a jakéhosi zrazení. Oči se ti lesknou, nabíraj na červené barvě a já si uvědomuji co se právě děje. Vypadáš jak malé štěnátko, které se mi podrobilo. Udělal bys přeci cokoliv, raději se mi nebráníš - slovně, fyzicky, jen aby mi od tebe nebylo ublíženo. Je mi to líto. Ne, stále cítím ten vztek, ty mi taky ubližuješ, vždyť já se přeci jen bráním! Ano, to je přesně ono, já se ti bráním, ale ty v tolika věcech se necháš odemně tahat za provázky jako hadrový maňásek. Stačilo by tak málo a já bych tě dostala do kolen, dostala bych tě do fáze, kde bych ti toho tolik vzala. Mohla bych si ukousnout kus svého života pro to, abych potopila ten tvůj. Ale ty mi bezmezně věříš, miluješ nejvíce na světe, prý víc jak sebe; aleaspoň ty to tvrdíš. Je ti stále tak ubližováno, vždyť jsem jak ledová královna, neústupná, která ti ublíží za každou cenu, když si jen maličko dovolíš jít proti mně. Ale ty si to stále necháš líbit, jen utvrzeně tvrdíš, že láska bolí. Ano, bolí, já to vím. Omlouvám se, ale slíbila,že jednou si vezmu zpátky úroky, které mi tak dlužíš. Někde vím, že to tak není, žádné úroky jsi mi nikdy nedlužil, jen je to mé povrchní chování a přístup, že když trpím já, bude se mnou trpět i okolí.
Moment kdy cítím jak tvůj horkej dech dopadá na moje rty s jediným a jasným cílem. Chytáš mě za hlavu a políbíš. Abych věděla, že upřímná láska existuje a abych věděla, že zůstanou dobré vzpomínky. Vždyť ty mě přeci miluješ. Odtrhávám se, dívám se na tebe a šeptám. "Takhle ne."
Chceš mě pohladit po tváři, ale já tvou ruku sevřu, pevně držím a opakuji. "Ne."
Olíznu si rty a opět se do nich kousnu. "Jen láska, která bolí, může být ta upřímná. Jen láska, pro kterou trpí oba je ta pravá. Jen tak vím co pro tebe znamenám."
Ty trochu nechápavě přikývneš hlavou, ale vím, že mě někde v nitru sebe samého velmi dobře chápeš. Miluji tě... ♥
 


Komentáře

1 Annie :XX Annie :XX | Web | 25. září 2012 v 16:15 | Reagovat

Ahoj :) Moc pěkný blog .. omlouvám se za reklamu , ale byla bych ráda kdyby ses podívala i Ty na můj a popřipadě zanechala i nějakej ten koment. Dík moc Annie :XX
(secrets-graphic.blog.cz)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama