Valentýn

15. února 2013 v 10:53 | Skitty2 |  Povídka: Nemilovaná
Tak jsme se zase setkali, co? Na Valentýna, zní to tak romanticky...
Dívala jsem se mu do tváře; krásné ostré rysy, tvář dokonale oholená a to charisma. Ach...
"Událo se mnoho věci, že ano?"
Změnil se od doby co jsem ho viděla naposled... naposled co jsem se mu měla zpovídat. Vypadá to, že všechno už vstřebal. Byl totiž hodně klidný, usměvavý a v jeho přítomnosti jsem se dokonce cítila ještě líp než naposled.
Proč jsem se nikdy tahkle dobře necítila vedle svého, teď již bývalého, přítele, když jsme spolu začali trávit více času a taky se mi líbil?
Je to zvláštní. Ví, že jsem ním opravdu hodně okouzlena a přesto se mnou dobrovolně tráví čas. Je na mě milý; až moc. V jistém ohledu mě to ubíjí, protože mi zbytečně dává plané naděje. Ale na tohle teď není čas.
Sedíme proti sobě a povídáme si. Celkem úspěch od minule, kdy jsem povídala pouze já.
Jak bych si přála se ho smět dotknout... ale nemůžu.

Jsem špína.

Opět pošpiněná pro peníze. On je příliš čistý a nevinný; nikdy bych si ho nezasloužila. To co dělám není správné. Třeba se mě štítí, třeba na mě pohlíží jinak, ale rozhodně to na něm není poznat. A toho já si na něm cením. Není to falešná tvář, ale nechce mě soudit.

Vzpomenu si na odpoledne, čas který jsem opět přetrpěla jen pro ty zatracené prachy, a trochu s sebou cuknu. On to pozná a přeruší svoje vyprávění. Možná trochu ze strachu. Co si to nalhávám? On se o mě nebojí... nebo ano?
"Jaké vůbec bylo odpoledne? Povídala si, že si s někým šla..."
Jak to mohl poznat? Rána do černého. Vyděšeně na něj zamrkám a rychle vymýšlím odpověd. Nakonec zklidním a odpovím mu stroze, ale pochopitelně: "Byla jsem s Karlem."
On umlkl. Úsměv na tváři mu zmizel.
"Zaplatil si mě, aby nebyl sám na Valentýna."
Moje věta mi překvapivě nezněla tak, jak by měla. Měla by znít špatně, ale já jí tak nechápala. Jsem znechucena sama sebou, ale některým dávám šanci se cítit dobře. Dávám jim šanci získat na chvíli to, po čem touží - po mně. Dělám je šťastné.

A pak si rozpomenu...

Jak stál Karel proti mně. Díval se na mě. On mě má rád. On mě nechápe jen jako hračku, kterou si koupil. Řekl mi, že mě miluje a mě zamrazilo. Mě nemůžeš získat.
Asi to s tím štěstím nebude úplně tak jednoduché že?
Jsem naopak ta, která dává plané naděje?

To přesně děláš ty.

Podívám se na něho - na toho, který sedí proti mě a pozoruje mě. Jak někdo může být tak krásný a hodný? V jakém právu zrovna JÁ sedím proti němu? Neměla bych tu být.

Jen natáhnout ruku a ucítit tu hebkou kůži.
... jak bych chtěla.

Kdo ví jak jsme tam nakonec seděli dlouho. Pak jenom ta scénarie... jak jsme šli v tý tmě a zimě... úplně sami. Nikdy mi nebylo s nikým líp. Místy se mi až zdálo, že i on chce, abych se ho dotkla, abych ho políbila. Prosím, jenom jednou...
Jak jsem mu šla po boku, začala jsem si pomalu pár věci uvědomovat; to, že je mezi námi krásné to přátelství. Nechci ho kazit. Je to svoboda, ničím se k sobě nevážeme. Už jedno své přátelství jsem zazdila vztahem, který nevyšel, ale u něho to nemohlo napáchat tolik škody. Co ale tady? Vytáhnul mě ze sraček. Mohl mě v nich nechat, ale neudělal to. Jsem mu vděčná. Jen... toužím po doteku, po jeho kůži.

A pak jen to obejmutí. To obejmutí co pro mě tolik znamenalo. Pak mě zanechal u dveří mýho domu. Odešel a já to nechtěla. Jakoby mi v momentu odešel kus mýho světa. Něco, co mě dělalo šťastnou.

Tys mě opustil.
... Proč?
 


Komentáře

1 Elis Elis | Web | 15. února 2013 v 15:44 | Reagovat

Krásný článek. :)*

2 Mathie D. Mathie D. | E-mail | Web | 15. února 2013 v 15:49 | Reagovat

Fakt krása ;)

3 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 15. února 2013 v 18:49 | Reagovat

Povedené, i když, jak ty říkáš, první část  byla čtivější. :)

4 Max Max | 15. února 2013 v 21:20 | Reagovat

Nahodou celkom dobre volne pokracovanie :) som zvedavy na dalsi volny diel, teda dufam ze bude :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama