Odpusť

25. května 2013 v 21:09 | Skitty2 |  Povídka: Nemilovaná
Nahromadilo se ve mně spoustu věcí, které musí ven... a psaní povídek mi to skvěle pomáhá filtrovat. Odpusťte, že se držím stále stejných témat, ale tuhle povídku mi pomáhá psát sám život a já pozorně sleduju věci, které se dějou mně a mému okolí a opatrně je zasouvám jako kostičky puzzle do tohodle svého vyprávění, i když už značně modifikované, které se skoro nedrží originálu (nebo jim naprosto měním význam). Ale poslední dobou se všude řešej jen vztahy a tak píšu hlavně o nich... mohl by to bejt vlastně takovej můj malej deníček poskládanej ze všeho možného. :)
* * *


Brečel a ztěžka mě tiskl k sobě. Řval, že se omlouvá, že mu mám prominout. Slzy mu tekly po tvářích a oči měl zarudlé. Líbal mě. A já si uvědomila, že brečím s ním.

Za poslední dobu se toho odehrálo dost. Přes rozchod s jednou mladou slečnou, přes flirt s mým panem Božským, časté sházení s Karlem až po nalezení nového vztahu.
Ano, někdo jako jsem já, má opravdu nový vztah. Ale nejsem šťastná. Ne natolik, jako jsem byla. Kdysi...
Všechno se to seběhlo tak náhodně, rychle, snad osudově. Poznala jsem blíže člověka, který měl velké problémy se svojí slečnou. Slečna mu nedovolila, aby na ní příliš šahal a odmítala s ním spát. Ten člověk měl od rozpadu svého dlouholetého vztahu jenom samé problémy s ženami. Překvapivě až příliš zrcadlil mě. Oba jsme náš dlouholetý vztah pokládali za něco co navždy vydrží. Jaká naivita z toho srší, že? Naivita, která nás krmila a udržovala v nějakém zvláštním pocitu štěstí. A pak zmizela. Navždy. Čtyry roky - tak sčítaly oba dva naše vztahy nezávisle na sobě. A oba jsme zůstali jako trosky. Asi není taková náhoda, že jsme se k sobě dostali.
Myslím, že mohu bezostychu tvrdit, že jeho slečna se mi nemohla zkrátka vyrovnat. Její tělíčko připomínalo spíše čtrnáctiletou holku, což zrcadlil i její rozum a jejímu frigidnímu chování by to taktéž odpovídalo. Ano, poznala jsem jí, ale o nic bych nepřišla, kdyby se tak nestalo.
Já se pro něj jevila jako spasitelka. Pokládal mě za zjevení anděla. A skoro brečel blahem, když mě poprvé líbal.
Zvláštní.
Toho člověka znám poměrně dost let, ale nikdy jsem se o něj nezajímala. A osud tak zajímavě zahrál do karet, že mi toho člověka zkrátka podstrčil pod nos. Ale já si nestěžuji.
Neslibovala jsem si od tohodle nic víc, než jen ten sobecký požitek. A možná i to, že jsem si chtěla hrát na pomyslného Boha a dát té dívence životní zkušenost - že chlap jí pro tělesnou potřebu opustí. Jsem kráva? Děkuji, já vím, ale užívám si to.
Objímal mě, líbal mé rty, kousal do krku a opatrně zkoumal mé tělo jeho rukou. Viděla jsem v něm Tomáše a přála si, aby tam opravdu byl místo něho. Stýská se mi. Měla jsem na chvilku pocit, že jsem se nikdy se svým přítelem nerozešla a on teď opravdu stojí předemnou. Nejhorší je, že já tohle věděla; věděla jsem, že po takovém bezchybném štěstí přijde období temna. Každou noc co mi Tomáš usínal po boku jsem mu šeptala, že se bojím, že se Boží váhy převrátí a mé štěstí se rozpadne na kousky. Ujištoval mě, že ho nikdy neztratím, že mě miluje. A byly to jen lži.
Musela jsem se rychle probrat ze své pohádky, protože skutečnost byla teď jiná. Michal mi šeptal do ucha, že jsem dokonalá, ta, kterou vždy hledal a já zbystřila. Ne, ne, takhle to být nemá. On nepochopil jednu velmi důležitou věc - že do naší hry nesmí své city tahat. Ale on ty pravidla nerespektoval. Začal si myslet, že by jsme mohli být spolu, ale já tohle odmítala poslouchat. Jeho oči byly naplněné jinou touhou než jsem čekala.
Zamotal se do toho, chudák.
V ten jediný den se stalo mnoho věcí, byli jsme spolu od rána do večera a musím říct, že jsme si to i celkem užili. Vše se zlomilo v momentě, kdy jsem ho chystala vyprovodit a on si mě k sobě přitáhnul a skoro pobrekávajicím hlasem se tiše zeptal: "Uvidím tě ještě někdy?"
Málo co mě dokáže rozhodit, ale tohle mě dostalo, skoro zlomilo. Michal opravdu uměl hýbat s mými emoci, i když se o to ani nepokoušel.
Dovolím si chvilku chvástání, už jen v tom, že jsem ve svém životě poznala mnoho chlapů co se do mě zamilovali, nebo mě jen chtěli získat a dělali pro to šílené činy. Ale Michal byl jiný, úplně jiný. On uměl hrát na ten jediný tón, na který slyším - to nikdo z těch předešlých uchazečů nedokázal.
Ale já mlčela. Bála jsem se mu odpovídat, protože má odpověď by toho mohla mnoho změnit. Dívala jsem se do jeho očí a pozorovala ten vzrůstajicí stres z toho ticha co zavládlo. Doslova ho to děsilo.
... a nakonec jsem přikývla. Ten člověk mě něčím dostal a já tomu chtěla přijít víc na kloub.
Šla jsem ho tedy doprovodit a on mě chytl za ruku a začal mluvit o tom jak krásné to bylo; že se mu tohle nikdy nestalo, a že jsem úžasná.
Říkal, že je mu jasné, že bych s ním nebyla, i když by si to velmi přál. Na tohle jsem mu nedokázala odpovědět.

Život mi chtěl dát druhou šanci; druhou šanci na to být lepším člověkem, takovým jakým jsem byla, než se to všechno posralo. Ale víte co? Já se jí nechytla. Michal mě může sebevíc fascinovat, ale nikdy mě neokouzlí a při jediné příležitosti, že bych se mohla zaplést s panem Božským, bych toho bez váhání využila.
Ach jo...
S Michalem už nějaký ten čas jsem. Jeho slečna se s ním sama rozešla, bez toho, aby o tomhle cokoliv věděla, takže se vlastně ani nic moc nestalo. Michal se mi později přiznal, že mě miluje a opakoval mi to při každé příležitosti. Mně se to moc líbilo, protože mi to opět připomnělo Tomáše. Když mi napsal smsku jen se slovy "Miluji tě", vyvolalo mi to na tváři úsměv. Přesto jsem mu stále opakovala, že by neměl, že tohle není správné. Ale ten hlupáček mě neposlouchal.
Nikdy ho nedokážu milovat už jen ze skutečnosti, že ho stále srovnávám s Tomášem a co si budeme povídat - Michal oproti němu ostře propadá. Ať si to přiznávám, nebo ne, Tomáš byl pro mě dokonalý a bezchybný. Byl se mnou dlouho řadu let a já s ním byla vždy spokojená. Ne, nemám v plánu opět brečet nad tím, jak mě opustil. Už jsem toho vybrečela dost. A podívejme se, jak jsem skončila.
Vím, že ve svém životě už nepoznám nikoho jako je on. A nedokážu se s tím smířit. Bolí mě na srdci a nemůžu dýchat. Myslím, že se dusím.
No nic... asi se to tak stát mělo...
Líbí se mi pohled na zdrcené lidi. Je to pak jen na mě, zda-li se rozhodnu pro to jim pomoct, nebo více ublížit. Jak jsem si přála vidět i slzy Michala, vidět část jeho , která je naprosto zničená, kterou jsem jen já dokázala zničit. Ten pocit mi lahodí. Ale něco bylo špatně... já brečela s ním. Proč? Uvědomila jsem si, že je to taky jen člověk. Příliš hodný člověk, který se dostal do spáru takový mrchy jako jsem já. Chtěla bych ho chránit sama před sebou, ale nedokážu to. Potřebuju z něho vysávat jeho sílu, potřebuju ho využívat, ale... ale... on si to nezaslouží. Kdokoliv jiný, ale tenhle ne.
Mám ho ráda, ale něměl by to být můj partner. Co mám dělat?
Teď je to už čtvrt roku co jsem s ním. A... vím, že je to špatné. Ubližuju mu, ale jemu opravdu nechci. Mrzí mě to. Odpusť, prosím... prosím...
 


Komentáře

1 annett.frank annett.frank | E-mail | Web | 25. května 2013 v 22:32 | Reagovat

wow to je krásný článek. Úplně jsem se do toho článku zažrala, připadala jsem si jako v knížce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama