Poslední dopis

2. ledna 2015 v 12:39 | Skitty2 |  Povídka: Nemilovaná
Tato povídka mi tu leží už hodně dlouho a je asi na čase jí zveřejnit. Nejspíš je to již poslední část a proto se na konci můžete dočíst jak to vlastně s celou povídkou Nemilovaná bylo doopravdy. Mám rozepsanou ještě jednu část, která vysvětluje jak je to s dívenkou momentálně a co se stalo s ostatními postavami, co zde vystupovali... ale nevím zda-li jí zveřejnit. Uvidíme. :)


* * *
Milý Tomáši,
po dlouhé době ti píši jeden z dalších mnoha dopisů, které ti niky nedojdou. Jak se máš?
Je to už dlouho, ale já stále vzpomínám, i když vím, že ty jsi již dávno zapomněl (nebo alespoň zapomenout chceš) a můj stesk je jen zrcadlem mé nevyrovnané slabosti. Mé vzpomínky již mizí a obraz tebe je dočista zakalený. Nedokáži rozeznávat mezi pravdou a výplody mé, až skoro choré, mysli. Nalhávám si tvou umělou dokonalost, snad abych se trápila ještě víc. Po tolika letech stále každému vyprávím, co všechno jsi uměl, co všechno jsi pro mě udělal a jak moc jsem tě obdivovala. Mé vyprávění vždy končím slovy, že tě ale přesto nenávidím. Nejsem si jistá, jestli je to opravdu pravda, protože k tobě žádný cit, nepočítaje neskutečného stesku, již necítím. Uměle v sobě uchovávám alespoň ten vztek, protože jsem si dobře vědoma, že ztráta všech citů znamená i jasná ztráta vzpomínek. A to si z nějakého důvodu nepřeji.
Mám pocit, jakoby někdo vzal ty dlouhé roky našeho společného života, vystřihal je a hodil do koše. Už mě k tobě nic neváže, a když přesto najdu nějakou tvou věc, tak jí stejně vyhodím. Jdu sama proti své vlastní logice a těžko říct, proč to dělám. Asi si prostě jen přeji, abys se mnou zůstal jen v mých myšlenkách, ale nikoliv fyzicky. Popravdě tě už nechci nikdy v životě potkat, ač i o tomhle přesvědčení často pochybuji. Asi bys mi dost zatočil se životem, kdyby ses mi do něho zas vrátil a nedejbože mě chtěl zpět.
A snubní prsten? To je jediná věc, kterou opravdu uchovávám. Jednou ale vyhodím i ten.
Uznávám, že jsem i já dělala chyby. Mou vinou jsem otěhotněla. Mohl si mít vztek, mohl si mě v tu chvíli nenávidět, ale jen jsi mě objímal, hladil a šeptal, že všechno bude v pořádku. Brečela jsem ti v náručí. Tolikrát jsem udělala nějakou hloupost a vždy se šla vyplakat k tobě a tys mě nikdy neodstrčil - uklidňoval si mě. Od našeho rozchodu je to dlouhá doba, ale přesto podvědomě miluji, když ke mně někdo šeptá; vyvolá to ve mně vzpomínku na tebe, jak se k tobě choulím a vím, že všechno bude v pořádku… díky tobě.
Teď bychom spolu měli pravděpodobně krásné tříleté dítě. Přál sis ho a já se sama rozhodla, že jej nechci. V ten moment jsem udělala tu největší chybu, kterou si nikdy v životě neodpustím.
Pamatuji si, jak jsme spolu jeli v autě, tys mě zatím hladil po stehně, dával pečlivě pozor na silniční provoz a vyprávěl, jaké to bude, až se malé narodí. Tvůj úsměv byl široký a jiskra ve tvém oku byla kouzelná. Měl jsi už tolik plánů, ale já byla mladá a nepřipravená. Nemohla jsem… v tu dobu ne.
… nikdy jsme spolu ani pořádně neprobírali jména.
Byl si jedinej chlap, u kterého jsem si opravdu myslela, že si ho jednou vezmu, budu s ním žít a budu s ním mít rodinu. Svým způsobem mě neuvěřitelně uklidnil tvůj přístup, když jsem otěhotněla. Ty ses tomu postavil a já chtěla utéct. V tu chvíli jsem si myslela, že jsi opravdu dokonalý chlap, kterej se o mě navždy postará. To, že mi tvoje matka s nožem v ruce vyhrožovala, že mě zabije, je inu, již věc druhá.
Vždycky jsem si zkrátka myslela, že se svojí rodinou nemáš nic společného, věřila jsem, že jsi narozdíl od nich dobrej člověk. I v tom jsem se spletla. Měla jsem se držet slov, že "jablko nepadá daleko od strom", utekla bych tak okamžitě.
… přátele?

To jak ses ke mně po rozchodu zachoval... ne... tohle by dokázal udělat jen můj nepřítel. Měla jsem příležitost s tebou po našem rozchodu mluvit; mohla jsem tak zjistit, že sis do druhého dne našel přítelkyni a ničeho nelituješ. Urazila bych ti za to hlavu. Je to tvé rozhodnutí, samozřejmě. Ale nemusel si se mnou tak vyjebat. Mohl ses se mnou rozejít s úctou, ale ty ses zachoval jako totálně nevyzralý kretén. A to jsi dospělý muž. Dokázal si mě trýznit i po našem rozchodu a já věděla, že to tak dál nejde. Všechno co jsem si přála, bylo to abychom zůstali přátele. Aby se život přetočil a čas se vrátil do doby, kdy jsme byli nerozluční a nejlepší přátele. Mé jediné přání, které zůstalo v souvislosti s tebou. I to jsi mi vzal.
Z celého svého upřímného srdce ti přeji, aby ti tvůj vztah nevydržel (zda-li se již nerozbil dříve, nemám o tobě žádné informace). Abys pochopil, že jsi zůstal sám. A že já byla ta, která tě vytáhla ze sraček… že já byla ta, které jsi navždy minimálně sliboval svůj vděk. Ano, jsem nepřející mrcha, která se s tím stále nedokáže smířit.
Víš, kdyby šlo opravdu jen výhradně o mě, asi bych tě nenazývala tolika hanlivýma urážkama. Ale to, že jsi dokázal ublížit člověku, kterého já miluju, kterej tě pokládal za přítele a kterej ti taky několikrát pomohl... to ti v životě neodpustím. Už jen za tohle si zasluhuješ špatné věci. Ona v tom byla nevinně. Jsi takovej hajzl.

Momentálně mám už několik let fungující vztah a připravujeme na konci roku svatbu, ale k tobě mě furt něco táhne. S tebou jsem prožila velkou část mého života, i kdybych počítala jen samotné kamarádství.
Popravdě bych chtěla vědět, jak žiješ, co děláš, jestli máš přítelkyni (nebo už snad manželku?), jestli máš již nějakou svou vysněnou rodinu a tak nějak si zkrátka popovídat; na druhé straně o to vůbec nestojím.
Rok po našem rozchodu jsem každý den kontrolovala tvůj Facebook účet, i když sis mě vymazal, a také jsem kontrolovala zprávy. Myslela jsem, že mi napíšeš, že se omlouváš.
… tohle se nikdy nestalo a pravděpodobně nikdy nestane.
Taková naivita. Nemůžu se zkrátka smířit s tím, žes mi zmizel navždycky z mého života a nikdy si toho nelitoval. Byla jsem tebou zkrátka jenom posedlá? Potřeboval si voraz? Proč jsi to ale tím pádem celý zahodil?
Tohle je poslední dopis, který ti píši. Je konec. Už se nikdy nechci k tvému jménu vracet a stále brečet, i když už je tomu tolik let.
Vzpomeň si někdy prosím, že jsem tě milovala tak, jako nikoho na světě.

S láskou tvá snoubenka

* * *
Tyto vyprávění jsem začala psát po hodně těžkém rozchodu. Náš vztah trval 2 roky + 7 let nejlepšího přátelství. Spousta věcí, které jste se mohli dočíst byli odrazem skutečnosti mého života... spousta věcí byli však úplné nesmysli - samozřejmě mi nikdy nikdo nevyhrožoval nožem, nikdy jsem neotěhotněla a nikdy jsem neměla zásnuby... vše vypisovat by bylo na dlouho a asi ani nechci, abyste věděli co je pravda a co ne.
Děkuji, že jste tuto cestu šli se mnou.
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 15:39 | Reagovat

Někdy je lepší, když věc zůstane bez vysvětlení. Každopádně podobnou věc plánují udělat, pokud budu odstraněna z života svého snoubence :-)

2 userka userka | E-mail | Web | 7. února 2015 v 19:06 | Reagovat

Holky jsou hrozný citový blázni, když se jedná o přítele. Docela ten tvůj článek chápu, protože jsem stejnym bláznem byla, ale čas naštěstí všechno odvál pryč. I když si někdy na ex vzpomenu, už to tolik nebolí a už nemám potřebu mu něco vyčítat.

3 Skitty2 Skitty2 | E-mail | Web | 7. února 2015 v 19:13 | Reagovat

[2]: Od tohodle vztahu uplynuly už dva roky, takže to taky nikterak více neprožívám, ač si samozřejmě občas vzpomenu. Každopádně mi v šuplíku zůstaly tyto polopravdivé příběhy, tak jsem si řekla proč je nezveřejnit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama