Povídka: Nemilovaná

Poslední dopis

2. ledna 2015 v 12:39 | Skitty2
Tato povídka mi tu leží už hodně dlouho a je asi na čase jí zveřejnit. Nejspíš je to již poslední část a proto se na konci můžete dočíst jak to vlastně s celou povídkou Nemilovaná bylo doopravdy. Mám rozepsanou ještě jednu část, která vysvětluje jak je to s dívenkou momentálně a co se stalo s ostatními postavami, co zde vystupovali... ale nevím zda-li jí zveřejnit. Uvidíme. :)

Odpusť

25. května 2013 v 21:09 | Skitty2
Nahromadilo se ve mně spoustu věcí, které musí ven... a psaní povídek mi to skvěle pomáhá filtrovat. Odpusťte, že se držím stále stejných témat, ale tuhle povídku mi pomáhá psát sám život a já pozorně sleduju věci, které se dějou mně a mému okolí a opatrně je zasouvám jako kostičky puzzle do tohodle svého vyprávění, i když už značně modifikované, které se skoro nedrží originálu (nebo jim naprosto měním význam). Ale poslední dobou se všude řešej jen vztahy a tak píšu hlavně o nich... mohl by to bejt vlastně takovej můj malej deníček poskládanej ze všeho možného. :)
* * *

Valentýn

15. února 2013 v 10:53 | Skitty2
Tak jsme se zase setkali, co? Na Valentýna, zní to tak romanticky...
Dívala jsem se mu do tváře; krásné ostré rysy, tvář dokonale oholená a to charisma. Ach...
"Událo se mnoho věci, že ano?"
Změnil se od doby co jsem ho viděla naposled... naposled co jsem se mu měla zpovídat. Vypadá to, že všechno už vstřebal. Byl totiž hodně klidný, usměvavý a v jeho přítomnosti jsem se dokonce cítila ještě líp než naposled.
Proč jsem se nikdy tahkle dobře necítila vedle svého, teď již bývalého, přítele, když jsme spolu začali trávit více času a taky se mi líbil?
Je to zvláštní. Ví, že jsem ním opravdu hodně okouzlena a přesto se mnou dobrovolně tráví čas. Je na mě milý; až moc. V jistém ohledu mě to ubíjí, protože mi zbytečně dává plané naděje. Ale na tohle teď není čas.
Sedíme proti sobě a povídáme si. Celkem úspěch od minule, kdy jsem povídala pouze já.
Jak bych si přála se ho smět dotknout... ale nemůžu.

Jsem špína.

Opět pošpiněná pro peníze. On je příliš čistý a nevinný; nikdy bych si ho nezasloužila. To co dělám není správné. Třeba se mě štítí, třeba na mě pohlíží jinak, ale rozhodně to na něm není poznat. A toho já si na něm cením. Není to falešná tvář, ale nechce mě soudit.

Vzpomenu si na odpoledne, čas který jsem opět přetrpěla jen pro ty zatracené prachy, a trochu s sebou cuknu. On to pozná a přeruší svoje vyprávění. Možná trochu ze strachu. Co si to nalhávám? On se o mě nebojí... nebo ano?
"Jaké vůbec bylo odpoledne? Povídala si, že si s někým šla..."
Jak to mohl poznat? Rána do černého. Vyděšeně na něj zamrkám a rychle vymýšlím odpověd. Nakonec zklidním a odpovím mu stroze, ale pochopitelně: "Byla jsem s Karlem."
On umlkl. Úsměv na tváři mu zmizel.
"Zaplatil si mě, aby nebyl sám na Valentýna."
Moje věta mi překvapivě nezněla tak, jak by měla. Měla by znít špatně, ale já jí tak nechápala. Jsem znechucena sama sebou, ale některým dávám šanci se cítit dobře. Dávám jim šanci získat na chvíli to, po čem touží - po mně. Dělám je šťastné.

A pak si rozpomenu...

Jak stál Karel proti mně. Díval se na mě. On mě má rád. On mě nechápe jen jako hračku, kterou si koupil. Řekl mi, že mě miluje a mě zamrazilo. Mě nemůžeš získat.
Asi to s tím štěstím nebude úplně tak jednoduché že?
Jsem naopak ta, která dává plané naděje?

To přesně děláš ty.

Podívám se na něho - na toho, který sedí proti mě a pozoruje mě. Jak někdo může být tak krásný a hodný? V jakém právu zrovna JÁ sedím proti němu? Neměla bych tu být.

Jen natáhnout ruku a ucítit tu hebkou kůži.
... jak bych chtěla.

Kdo ví jak jsme tam nakonec seděli dlouho. Pak jenom ta scénarie... jak jsme šli v tý tmě a zimě... úplně sami. Nikdy mi nebylo s nikým líp. Místy se mi až zdálo, že i on chce, abych se ho dotkla, abych ho políbila. Prosím, jenom jednou...
Jak jsem mu šla po boku, začala jsem si pomalu pár věci uvědomovat; to, že je mezi námi krásné to přátelství. Nechci ho kazit. Je to svoboda, ničím se k sobě nevážeme. Už jedno své přátelství jsem zazdila vztahem, který nevyšel, ale u něho to nemohlo napáchat tolik škody. Co ale tady? Vytáhnul mě ze sraček. Mohl mě v nich nechat, ale neudělal to. Jsem mu vděčná. Jen... toužím po doteku, po jeho kůži.

A pak jen to obejmutí. To obejmutí co pro mě tolik znamenalo. Pak mě zanechal u dveří mýho domu. Odešel a já to nechtěla. Jakoby mi v momentu odešel kus mýho světa. Něco, co mě dělalo šťastnou.

Tys mě opustil.
... Proč?

Děvka

21. ledna 2013 v 15:52 | Skitty2
Povídka, příběh, úvahá, psaní.. nazývejte si to jak chcete... a vůbec, nenechte se zmylnit názvem, není tam nic nemravně popsáno. Jen jsem měla nutkání to sepsat...
 
 

Reklama