Úvahy jedné praštěné pandy

Noční deprese...?

7. srpna 2013 v 21:58 | Skitty2
(vytažená konverzace ze Skypu - trochu deprese a rádoby filozofie na noc.)

člověk si myslí, že může někomu věřit
že může věřit těm, které zná dlouhá a dlouhá léta
těm, kteří mu slibovali, že si jejich důvěru zaslouží
ty, kteří potřebovali pomoc...
a tys jim pomohl způsobem, že sám sobě jsi těžce ublížil
a oni...
oni se otočili
měli vracet
nevrátili
vzali si to co bylo tvé... co mělo být jen na pomoc
a aby si to mohli ponechat, zanevřeli tě
kde končí lidská sobeckost? kde?
proč všichni hlásaj, že svět je nespravedlivý a krutý, když přesně lidi, co to hlásají to sami dělají?
A ty nemáš cesty ven
oni vědí, že tě převezli
oni se ti smějí za rohem, kde jim nemůžeš ublížit
A ty...
tys zůstal sám. S ublížením. Jen pro to, že jsi chtěl pomoc. Příště si takovou pomoc rozmyslíš, že? A ten kdo doopravdy opět tu pomoc bude potřebovat a cenil by si jí... jí nedostane, protože ty budeš již poučen...
Svět není krutý místo, to jen lidi ho ním dělají.

Kritika se nerovná negativnost

29. listopadu 2012 v 16:56 | Skitty2
Poslední dobou jsem se dostala do stádia, že ráda nad věcmi bloumám a rozhodla jsem se tedy o svojí úvahu podělit. Tentokrát jsem si vzala na mušku kritiku.

Zjistila jsem, že především mladý umělci (všeobecně z oborů) ani přesně neznají význam tohoto slova. Nedivím se.
Pohybuji se po komunitách podobných mě samotné a už několikrát mě zarazilo jak jsou češi oproti jiným národnostem.. tak.. jak to říct? Ostrý. Dejme tomu.
To jestli jsou češi takový a takový bych nechtěla moc rozebírat, protože i když máme nějaké společné rysy, špatně volenými slovy bych mohla nedopatřeným urazit a to rozhodně nechci. Přesto, "čeští profesionální umělci" (nebo ty, který si na profesionály hrají) mě předvědčili o jedné věci: ani oni moc netuší co se pod slovíčkem kritika přímo skrývá.
Narážela jsem na to již v představení mého blogu na autorským klubu (ZDE).
Když se setká takovýhle "profesionál" s mladičkým umělcem, mám zkušenosti, že nikdy takové setkání (jest jen třeba po internetu) nedopadá příliš dobře.

Na nějakou dobu jsem se ocitla i mezi výtvarníky, kterým bylo průměrně od 7 do 14 let. Je pochopitelné, že sedmileté dítě nemůže úplně všechno chápat. Když opominu to, že se s takovýmhle věkovým rozmezím nedá vůbec pracovat, tak to bývá nehorázně drzé, nafoukané a stejně vás to neposlouchá, takže svými slovy tomu moc nezpůsobíte. Devět až dvanáct let už je hodně citlivá hranice, kde může skoro kdokoliv jejich chrabé hráze podkopat... a to začíná být problém.
Když se totiž objeví někdo o mnoho starší, často mi připadá, že si na mladších léčí své komplexy. A to právě "kritikou".

Nezaměnujte prosím dojmy s pojmy! Kritika je hodnocení, ne negativní vyčtení (i když to samozřejmě také zahrnuje.) Kritik má umět i pochválit. Ale tahle skutečnost se asi moc po internetu nezmiňovala.
Já vždy říkám, že pokud máte na srdci nějaké věci, které se vám nezdají na nějakým díle, máte je říkat opatrně a POKAŽDÉ najít něco dobrého. (Pokud je vidět, že bylo do toho vynaloženo úsilí.)

Já osobně jsem se napřímo s nějakou takovouhle "kritikou" na mé obrázky dlouho nesetkala, protože se o mě asi ta profesionální vrstva přestala zajímat a našla si další nebohé lidičky. Tak i tak, slyšela jsem toho dost. A rýhu na duši mi to určitě udělalo, nebudu říkat, že ne.

Ruku na srdce, určitě vy všichni jste především právě ve věku 9-12 let byli velmi citlivý a cokoliv vás rozhodilo. A teď si představte, že máte sen se naučit skvěle na kytaru... tak hrajete, každý den. Baví vás to, trénujete. Pak přijde někdo kdo vám tu kytaru vytrhne z ruky se slovy, že na to nemáte, je to hrozný a nikdy v tom nebudete dobrý.
To bolí, že?
Jak se k tomu budete navracet? A budete vůbec?

Právě v době kdy jsem byla především mezi mladými jsem tohle viděla hodně často. I když je pravda, že ne s kytarou, ale s obrázky. Někdo nahrál svůj obrázek na internet s tím, že "chce kritiku" a všichni se na něj hned sesypaly jak vosy se všema záporama, co našli. Zbyla jenom spoušť a naprosto zdrbnutý celek, kterej už skoro ztratil jakoukoliv hodnotu. Tohle se nedělá!
Především ne mladým. Ty potřebují rozvíjet, podporovat. Nemusí to být vaši přátele, ale držme nějakou úroveň.

Na začátku jsem hodně vypíchla čeští umělci a není to jen prostá náhoda. Takováhle jednání jsem viděla především právě od téhle sféry. Nevím, možná je angličtina jenom "lépe znějicí jazyk", ale lidé jiné národnosti, i třebaže mi něco zdrbali, vždy dodali i něco povzbuzujicího. I kdyby to mělo znamenat jenom "jen tak dál."

O své zkušenosti s takovouhle přehnaně negativní kritku jsem tady na blogu už jednou psala. Především ohledně uhlu, tam nastal největší problém. S aktivním kreslením jsem na dva a půl roku úplně skončila, právě kvůli těm profesionálům, který mi skrze internet napsali jak jsem nemožná, že si radši mám tužkami zatopit a tak. Když nepsali takovéhle komentáře, sepsali naopak každou negativní věc a dost hrubým způsobem. Odradilo mě to. "Asi mají pravdu, jsem nemožná."

Ani nevím jak jsem se ke kreslení vrátila zpátky. Myslím, že čistě jen kvůli tomu, že jsem si opravdu hodně přála jít na uměleckou školu. Něco mě tam táhlo, cítila jsem, že tam budou lidi jako jsem já a budou mi rozumět. Nebudou to hlupáci na základní škole. Ale musela jsem hodně makat a tak makala. :)

Kritika mi pomohla.

A děkují za ní všem, kteří mi dali smysluplnou a pomocnou. Bez nich bych nikdy nemohla pokračovat.

Co tímhle tedy chcí říct? Nezatracujte jí. Každý umělec jí potřebuje, ale potřebuje i zdatnýho kritika, který tomu rozumí, ne hlupáka co si na to hraje. Hlupáky nepotřebuje totiž nikdo a přitom jich je tolik.
Vážím si tedy Vás všech rozumných lidí a děkuji vám. Za cokoliv, ale děkuji. I kdyby jen za to, že vůbec jste.

Mějte se krásně a... kritizujte!

Neuznávám digitální umění.

26. listopadu 2012 v 23:24 | Skitty2
Možná jsem cvok, možná blázen, ale možná jen hloupý provokatér. Nechám vám volnou ruku a mysl, při přemýšlení o správném názoru a já se mezitím vrhnu obhájit svůj pohled na věc.
Kdysi jsem se k tomu tématu vyjadřovaja již na Deviantartu ve svém JOURNALU, ale je tomu již dva roky a za názory, které jsem tehdá vypsala si již příliš nestojím. Jediné co zůstalo nepozměneno je to neustále hlodání a přemýšlení and otázkou "tradiční techniky X digitální". A k jedinému k čemu jsem došla bylo vždy to, že tradiční technika pro mě dosahuje vyšších hodnot.
Brzo jsem se dostala do fáze, kdy jsem digitální tvorbu odsuzovala na potkání, nad krásnými a smyslnými obrázky mávla rukou s tím, že by to zvládnul každý. Za takové mínění by mi každý nejradši ukousnul hlavu a já jí jen mohla přiklonit se slovy "do toho!".
Jak jste si zajista všimli, i já bych se mohla s douškem odvahy pokládat za digital artistu, protože nějaká digitální díla již mám taky za sebou, na což poukazuje i tento blog. Tento fakt podporuje ještě větší tíhu na mojí hlavu s tím, že jsem hlupákem, který ničemu nerozumí. To ale nepopírám.
Abych se odprostila od tlachání a opravdu vyjádřila svůj názor do pranice, měla bych začít. Co se mi tedy nezdá? Nebo jen vtipkuju a snažím se ve vás probudit agresivitu vůči mé osobě?
Na digitální umění žárlím. Hodně. Je to budoucnost a na tradiční techniky již brzo nebude místo. Tískarny se zdokonalují a není problém převést dílo v počítači do reality, bez záminky ztráty kvality. Proč se patlat a špinit barvou? Proč utrácet peníze za drahé štětce, papíry, plátna? Není lepší si koupit grafický tablet, který vydrží několik let? Však v počítači přeci stačí jen pár kliknutí a můžete začít od začátku, nebo jen opravit maličkou chybičku, pokládat barvy jak se vám zlíbí a přitom získávat odstíny, o kterých by se vám mohlo na papíře jenom zdát. Není to přeci idylka? Ne tak docela.
Postupem času jsem zjistila, že mé názory jsou opravdu hloupé a byla jsem donucena uznat a sklanit se umělcům v této sféře. Však se o tolik neliší. Jen si vybrali tu lepší cestu do své budoucnosti. To ale není důvod jim na hlavu cokoliv házet. Umělec zůstnane umělcem a jakékoliv nové médium si brzo otlapká.
Ale ano, pro mě to stále znamená, že digital art je pro mě neuznávané a méněcenné. Vytvořila jsem si k němu přehnaný odpor a dobře vím, že bych si přála, aby můj názor zastávali i další lidé; ty by totiž dokázali to, že tradiční techniky nikdy nevymřou. Nepředpokládám, že to bude v řádech let, desetilet, ale myslím, že odsouzení to čeká. Koneckonců, mnohé styly už vymřeli. Malování močí, krví, bobulami na zdi jeskyn by jsme dnes už jen těžko pohledali. A je toho spoustu a více.
Přesto vás prosím, digital artisti, nezlobte se na mě za takový názory! Nesouhlasíte se mnou? Vyjádřte se mi k tomu. Třeba pak nebudu mít tak úzkoprsý mínění. :) Ráda si o tom popovídám.

Neryjte ale do jedné hloupé pandy, která se snaží tiše rozjímat a závidět těm, který ovládají pro ní neovladatelné. Něčím se zaobírat musí...
 
 

Reklama