Z deníčku

Dostudování Hollarky & vejška a Ahri

7. června 2016 v 22:22 | Skitty2
Přestože jsem na blog již nějakou dobu zanevřela, s velkým překvapením mě každoročně kontaktuje vždy tak pět lidí s různými otázkami na Hollarku. Velmi ráda vždy pomůžu, ač musím upozornit, že jsem jí již vyšla a informace, které poskytnu, už nemusí být úplně aktuální.

Ty čtyři roky bych shrnula jako úžasné, nikdy nebudu litovat toho, že jsem studovala na Hollarce a budu na to vždy vzpomínat hlavně v pozitivním smyslu slova. Jako každá škola, měla i Hollarka svoje chyby a u spoustu věcí jsem se chytala za hlavu. Ale přeci nebude nikdy nic tak dokonalé.
Lidi se mě často ptají na to, zda-li je Hollarka náročná a já vlastně nikdy nevím jak odpovědět. Nemyslím si totiž, že by byla náročná zhlediska učení, ale z hlediska času - člověk se musí připravit na to, že ve škole bude třeba 2x týdně trávit čas od 8:00-17:30. A taky že dějiny umění umí hodně potrápit.
A pokud vás zajímá něco dalšího, můžetě mě kontaktovat třeba skrze email, skype nebo facebook. Komentáře nedoporučuji.

Od října pak nastupuji na vysokou školu Art & Design Institut, takže pokud tam taky někdo jdete - napište, ráda poznám nové spolužáky!

A abych měla pocit, že tenhle článek není jen zbytečné plácání, tak tady máte můj fanart na Ahri z League of Legends.

Akicon 2014

5. listopadu 2014 v 1:55 | Skitty2
Jelikož byly už napsané všemožné reporty, vzala bych to jen stručně a rychle.
Pokud vám nadpis nic neříká, pravděpodobně se nijak nezajímáte o anime/mangu/japonsko a nebo nežijete v Praze; jak už možná můžete tušit, jedná se o con (nebo-li akci) zaměřujicí se na anime, mangu a japonsko, odehrávajicí se každoročně v Praze na přelomu října a listopadu.
Jedná se o poměrně velkou akci a protože nemám chuť a snad ani čas nějak vám jí více přibližovat, doporočuji se přímo podívat na OFICIÁLNÍ STRÁNKY, nebo na FACEBOOK, kde můžete dohledat více informací v případě vašeho zájmu.

Navštěvuji spoustu festivalů, conů a srazů, které se nějakým způsobem dotýkají anime, fantasy, nebo her a tak se tedy nebojím říct, že mám určitý přehled. Z tohoto pohledu můžu říct, že Akicon se rozhodně řadí mezi ty silnější akce a doporučuji ho všemi deseti. Jestli ale máte v plánu ho navštívit, budete se muset registrovat alespoň tři měsíce předem (raději ale ještě dříve), protože lístky se vyprodávají velmi rychle.
Letošní ročník byl úžasný, počasí nám docela přálo a opět se sešlo spoustu pěkných cosplayů. Přednášky mě nijak nezaujaly, ale na těch, na kterých jsem byla, se mi líbily.
Tři dny předem jsem si také šila cosplay, ale mému potkanovi se podařilo ho celý rozkousat, takže jsem měla velký prd. Co už. Teď začnu šít cosplay na Animefest, chci mít velkou časovou rezervu - znám se.


Fotka ukazuje teprve postup šití ještě nedokončené sukně. Tohle mělo být na cosplay Sereny:


Ale jak to prostě občas bejvá... ne všechno se povede. :)
Kdysi jsem říkala, že bych vám ráda ukázala nějaké mé cosplaye (momentálně vlastním 4), tak se snad k tomu nějak brzo dostanu. Na živo mě ale budete moct vidět na Pragoffestu.

Ale zpátky k Akiconu: letos jsem poznala dalších pár nových lidí, viděla staré tváře a zkrátka se skvěle bavila. Snad tedy bych chtěla vyjádřit jen jedno velké DÍK za super akci. :)

Jak jsem se začala učit švédsky

20. května 2014 v 15:06 | Skitty2
Už to nějaká doba bude. :) I když do studia jsem se naplno ponořila až začátkem listopadu 2013, poté co jsem si koupila TUTO učebnici švédštiny, tak švédštinu jsem se předtím učila asi již necelý půl roku. S tou učebnicí jsem mimochodem velmi spokojená, i když je jasné, že úplně nestačí a člověk se musí jazyku věnovat i z jiných zdrojů.
Zbožňuju němčinu a líbí se mi angličtina a francoužština, tak asi není nic zvláštního, že mě skandinávské jazyky tolik vzaly. Navíc, ze všech stran to na mě doléhalo - kamarádka se učí několik let norsky, kamarád se přestěhoval do norska, další kamarád studoval půl roku ve finsku a moje matka je finskem naprosto očarovaná (i když samozřejmě je finsko trochu mimo - švédsky se tam mluví) a tak trochu na mě měl vliv i všemiznalý Pewdiepie.
Nemohlo se stát nic jiného než to, že zkrátka podlehnu. A podlehla jsem ráda.
Jazyky mě nikdy nepřestanou fascinovat a myslím, že čím víc jazyků člověk umí - tím lépe. Navíc, jazyk nám umožní i trochu proniknout do země samotné. Např., jestli někoho zajímají severní příjmení, tak TOHLE je opravdu velmi zajímavý článek. (v angličtině)
Neznám člověka, kterýmu by se skandinávie nelíbila, i já jsem ní dost okouzlena, ač přiznávám, že žít bych tam rozhodně nechtěla. Ráda si čtu články o jejich způsobu života a zvycích... ale k tomuhle bych se nejspíše nikdy nedostala, kdybych se nezačala učit švédšky.
Líbí se mi, že z psané norštiny a dánštiny rozumím mnoho slov a mám pocit, že se zas mohu posunout někam dál - číst si švédské články, číst si švédské komentáře například na deviantartu atd., i když samozřejmě stále hojně používám slovník. :)
Přijde mi zajímavé, že švédština je vlastně velmi populární v České Republice (však si jen vemte kolik blogerek na blog.cz se učí švédsky!) a myslím, že naprosto oprávněně. Jazyk je to krásný.
Na začátku mě občas přepadla otázka jestli není takové učení úplně zbytečné... však je to jazyk, který má rodilých mluvčí skoro stejně jako čeština! Ale určitě není. Žádné učení jazyka není zbytečné, když to člověka baví a chce se více dozvědět o určité zemi. Navíc, když umíte německy a anglicky (někteří říkají ještě právě i francouzsky, ale to jsem se nikdy neučila), tak švédština bude pro vás poměrně jednoduchá. V opačném případě vám dá nějakou slovní zásobu. :) Ale nelze se toho samozřejmě držet zuby nehty - například anglická slova gift a glass rozhodně nemají stejný význam. Ve švédštině je gift - ženatý; glass - zmrzlina.
Možná, že švédsky mluví jen nějakých 10,5 milionů lidí (zdroj), ale ten okruh je doopravdy větší. Já třeba skoro bez problému komunikuju s kamarádem z Norska. :)
Koneckonců, švédština mi i tak trošku pomáhá v angličtině, protože většina stránek zabývajicí se švédštinou jsou samozřejmě v angličtině (v němčině jsem je upřímně nehledala, tak nevím, máte někdo nějaký tip?). Ale to se zas dostávám k tomu, že učit se další jazyk bez nějaké pokročilejší znalosti angličtiny asi vážně nemá smysl...

Učíte se taky ještě někdo? :)

Jak jsem přišla o všechny své kresby

5. května 2014 v 19:24 | Skitty2
Je to tedy už více jak půlrok stará událost, ale možná bych se o ní zminit mohla.
Pamatujete si ještě jak jsem se furt chvástala, že až dostanu své práce ze školy, tak je všechny sem nahraju a ukážu vám je?
Inu, to se ale nestalo a ani nestane. Protože je prostě nemám, jsou v koši (teď už asi zrecyklovaný) a už se k nim nikdy ve svém životě nedostanu. Roční práce byla skoro doslova spláchnutá do záchoda.
Abych ale nedělala zbytečné zmatky zkusím vás trochu uvést do obrazu - čekala jsem, že dostanu práce z předmětů výtvarná příprava, písmo, figurální kresba a plastická anatomie. Jedná se tedy o předměty, ve kterých jsem nějakým způsobem tvořila na papír.
Teď se prosím na ty předměty podívejte znovu. Práce jsem nedostala z těch dvou, které jsou vyznačené kurzívou. Písmo mě tolik nebolí, přecejen se jednalo jen o "krasopis", ale nedostat práce z figurální kresby? Kterou jsem měla 3 hodiny týdně a tedy každý týden nový dílo...? Jo, to už trochu bolí.
Když bylo pololetní vysvědčení a byly nám vraceny nějaké věci z výtvarné přípravy, byli jsme se optat i na naše práce z figurální kresby. Bylo nám však řečeno, že je dostaneme až na konci roku. Tak tedy dobře, asi není problém - mysleli jsme si v tu dobu.
Blížilo se k závěru prváku a spoustu hodin figurální kresby nám odpadlo, až to skončilo tak, že jsme nestihli zajít pro naše práce. Však si přece pro ně zajdem hned na začátku září, že? Ne. Tak hluboce jsme se snad ještě nikdy nemýlili.
Hned první týden v září jsme s úsměvy na rtech vyrazili za naším, již bývalým, učitelem. Žádali jsme o práce a on nám falešný úsměv opětoval. Dovedl nás asi k šesti portrétům a s nataženou rukou na ně pyšně ukázal se slovy, že zbytek vyhodil a vybral jen ty "který za něco stály". Myslím, že není nutné vysvětlovat naše momentální pocity. Chvilku jsme stáli na místě a pak se odhodlali do tý "hromádky" podívat. Ta největší šťastlivkyně si vytáhla tři své portréty (dokonce by dostala i čtvrtý, ale ten se již vyjímal za rámečkem na zdi, jenž můžou opěvovat letošní prváci.), další spolužačka si vzala dva; a já, společně ještě s jednou spolu-kreslířkou (rozumějtě: spolužačka), jsme si vzaly po jednom obrázku. Zbytek nedostal nic, takže v podstatě na tom ještě nejsem tak špatně.
Co si budem povídat - všem nám zůstaly jen oči pro pláč a po předešlém úsměvu nebylo ani pamatky. Šli jsme se hned "vyplakat" za naším momentálním učitelem figurální kresby a ten nás ujistit, že všechny práce na konci roku dostaneme zpátky. Tak aspoň něco.
A co z tohodle srdcervoucího příběhu vyplývá? Foťte si všechny své práce ze školy - okamžitě! Nikdy nevíte co se s nima stane. Fotky vám nikdo nevezme, když si je nahrajete a zálohujete... ale papír je moc křehký v tomto ohledu.
A pokud by někoho třeba zajímal jaký byl ten můj výtěžný portrét, tak to byl přímo TENTO (já osobně bych si vzala úplně jiné práce. Pro jeden z portrétů obzvláště truchlím, páč jsem se moc těšila až ho dostanu zpátky. Co už, to už. Z chyb se člověk učí, ale ty roční práce my už nikdo nikdy nedá zpátky.)

Nesnáším Naruto.

15. dubna 2014 v 20:06 | Skitty2
Okolo anime, japonska a mangy se pohybuji v podstatě od dětství, tudíž mám poměrně přehled o jeho "rozšoupnutí" do česka a velký nával do otaku skupiny. Já se za otaku začala považovat v sedmi letech (jedenáct let zpátky) a to tehdy byla poměrně malá skupinka lidí a neměla bych představu, že by někdo znal výrazy jako anime nebo manga. Teď by jste těžce pohledali člověka co by ty výrazy naopak neznal - včetně rodičů, dokonce i prarodičů. Je to dobře, ale s sebou to přineslo i jednu věc, která byla i jakousi zkázou - anime Naruto. Je tu někdo kdo ho nezná? Těžce pochybuji, jedná se totiž asi o nejrozšířenější anime, minimálně v České republice. Než přišla vlna Naruta, považovala jsem za hrdého otaku a snažila jsem se všem nějaké anime na míru doporučit a obvykle jsem sklízela úspěchy. Teď bych si to k "neotaku" člověku prostě nedovolila.

"Anime? To je ta blbost, kde jsou nějaký nindžové a bojujou s sebou? To víš že jo."
"To asi myslíš Naruta ne?"
"A není to jedno?"

Jestli je Naruto blbost - těžko říct, jako každý anime si najde své zastánce i odpůrce. Mně se osobně nelíbí, ale to nic neznamená. Ale všichni lidé, kteří se nějaký ten rok kolem anime pohybují, se rozhodně shodnou na jednom a to, že Naruto zapříčinilo, že se na otaku teď kouká jako na dětské zaostalce.
Před lety, když začali spolužáci na zakládce mluvit o anime, tak jsem měla obrovskou radost.

"Vy to vážně znáte?!"

Když jsem začala vyzvídat na jaké anime se koukají, dostalo se mi jediné odpovědi: Naruto. Když se někdo více zamyslel, tak dokázal k tomu třeba připojit i Pokémony a Digimony; ty jenž se zajímali víc by mi nejspíše ještě odpověděli i Včelku Máju a starší generace by mi k tomu asi přidala Yu Yu Hakusho. Ale to jsou dohady a u těch bych nerada zůstávala.
Já ale byla z nějakého důvodu spokojená a snažila jsem s nimi vést aspoň debaty na Naruta (jelikož jsem samozřejmě nějakých pár desítek dílů v televizi/na internetu viděla). To se ale nějak zlomilo ve chvíli, kdy jsem začala pozorovat jak vášniví narutardi běhali, křičeli japonské věty, nemluvili o ničem jiném a všem to na potkání vnucovali.
Tak jako já nesnáším pony fandom (přesto v něm mám spoustu přátel, kteří se chovají nadmíru slušně a "normálně"), tak ostatní nesnášeli Naruto ze stejného důvodu. Naruto ale obecně stahovalo anime dolů. Taky že to stará komunita otaku neunesla a odmítali se nazývat stejným názvem jako narutardi. Včetně mě.
Když jsem spolužačkám na střední škole prohodila, že Včelka Mája je anime, tak jim spadla čelist až na zem.
"To ta skvělá pohádka, kterou jsem sledovala jako malá se řadí do stejné skupiny jako ta kravina?"
Nejvtipnější je, že tenhle fakt neznají ani tzv. "otaku", což jsou samozřejmě jen přejmenovaní narutardi.

Je mi jasné, že zním povrchně a hnusně, ale tyhle lidi z nás udělali splodinu společnosti. Potřebuju si přeci vylít srdíčko. Stydím se někde říkat, že mám ráda anime, protože teď by se každej na mě koukal skrz prsty. Bylo by asi naivní tvrdit, že nebýt Naruta, tak by se nenašel nějakej blbec, co by to označoval za dětské seriály, bez toho, aby věděl, že anime umí být hororové, nechutné, krvavé, pornografické, nebo psychologické. To jsou ale povrchní lidi a povrchními lidmi zůstanou, ale teď by mě odsoudili i lidi, kteří k tomuhle nemaj vůbec sklony. A může se jim někdo divit? Když od svých spolužáků slyší rádoby japonské věty, pištění na chodbách a každodenní řešení toho co se v jakém anime stalo...?

Anime není jenom naruto! Anime je nespočet, je to obrovská škála seriálů a filmů!
... ale vím, že tohle jsou jen prázdné výkřiky do tmy.

Kdyby Naruto nevzniklo, nejspíš by štafetu převzalo nějaké jiné anime, možná Pokémoni, nebo něco úplně jiného. U Pokémonů (ač to nerada tvrdím) ale aspoň můžete říct, že je to seriál pro děti a že máte rádi dětinské věci a nikdo by Vám na to už pravděpodobně nic neřekl. Tenhle argument vám ale u bojového Naruta nejspíš neprojde.

Naruto samo o sobě určitě není tak špatné anime, ale ta komunita, která se kolem něho vytvořila je prostě zvláštní. Přesto bych chtěla zmíniž, te tenhle článek nebyl mířen na fanoušky tohoto anime - ale na děti, který nežijou pro nic jiného. Pokud jste vy -jako fanoušci tohoto anime- zavítali sem ke mně, neberte si článek vůči své osobě, opravdu nebyl mířen na Vás. Naruto samo o sobě ani nechci špinit, pouze vysvětluji svůj negativní názor k němu. Pokud si stejně myslíte, že jsem absolutně na omylu, můžete zanechat (se vší slušnosti) komentář do diskuze.
Tak jako já nesnáším většinu broníků, tak dokážu uznat, že možná ten seriál něco do sebe má, ale přes tu komunitu k němu prostě proniknou nechci. (V komentářích vysvětluji co proti broníkům mám)
Jak by šlo z tohoto kruhu vybočit? Tuhle otázku už dlouho chvíli řeším. Jak mám někomu vysvětlit, že anime opravdu není tak špatné, jak si ho představuje, bez toho, abych do toho člověka opět jen hustila a vnucovala mu to?

Na druhou stranu, je stále lepší, když někdo zbožňuje Naruta do neskutečné míry, než aby fetoval a chlastal, ne? :)

PS: Všem moc děkuju za velice příjemnou diskuzi na úrovni! Měla jsem strach, že schytám nějaké nadávky bez opodstatnění, ale i v případě nějakého nesouhlasu, vůči mému článku, jsou všechny vaše názory rozumné, vysvětlené a osobně podložené. Za to moc děkuju!
Rovnou doporučuji i do diskuze zavítat, najdete tam spoustu zajímavých názorů. Aktivně se sama zapojuji a snažím se odpovídat. :)

Byla jsem na longboardu...

27. února 2014 v 12:02 | Skitty2
... a překvapivě si nic nezlomila! :)

Abych začla nějak od začátku. Vše začalo před dlouuuhou dobou u jednoho videa. Jedná se přímo o tohle video:
Já jsem člověk, který se nechá lehce zlákat, když má u sebe zajímavé (ač třeba úplně nepatrné) podněty. A tohle video... mě dostalo. Jak hudbou, tak krásnými slečny, tak i samotnou jízdou a nakonec samozřejmě longboardy. Viděla jsem to asi 40x a vím, že si to ještě hodněkrát spustím. Hodně lidem jsem tohle video poslala, ale obvykle nesklidilo takový úspěch jako u mě. A před necelými dvěmi roky jsem to pustila spolužačce a já se konečně dočkala - také jí to úplně dostalo! V tu dobu by jsme nahlas nevyřčely, že by jsme si to snad přály zkusit, neměly jsme odvahu. Ale to se tak před třičtvrtě rokem změnilo a já řekla, že bych si opravdu přála půjčit longboard a zajezdit si na něm a ona souhlasila!
Teda lidi! To bylo legendární!
Jezdím na snowboardu a vyzkoušela jsem také i skateboard a prkna mi jsou prostě nějak blízká a tak asi není divu, že longboardy byly pro mě velkým lákadlem. Spolužačka však kdysi jen zkoušela jízdu na skateboardu a tak to pro ní byla tak trochu premiéra.
Myslím, že obě jsme se s tím popraly skvěle. Jízda na tom není vůbec těžká, obě jsme pochopily ihned co na tom dělat, tak namáhavé to taky není a brzo na to půjdeme určitě znova. Jasně, nejezdíme převratnou rychlostí, ale na první pokus myslím hodně dobré. :) Co nás překvapilo bylo to, že jízda po kamínkách nebyla tak nemožná jako na skateboardu a že longboard se opravdu hodně dobře ovládá - zatáčení je neuvěřitelně jednoduché. A hlavně je to zkrátka zábavné. :)
Nakonec jsem se do longboardů zamilovala natolik, že jsem si koupila vlastní - za "pár kaček" a s přítelem ho teď dáváme nějak dohromady (protože už je oježdělý, tak se musel promazat, uvolnit a tak)
Jestli máte někdo možnost si longboard zapůjčit - jděte do toho. My byli nadšení a věřím, že to dokáže získat srdce spoustu lidí.

Mám za sebou talentovky! Jako model..

8. ledna 2013 v 16:01 | Skitty2
Kdo by věřil tomu, že za dva dny tomu už bude přesně rok, co jsem dělala talentovky na Hollarku? Zdá se to být jako chvilka a přitom jako dlouhá doba. Psala jsem o tom článek, takže si ho horlivý čtenáři můžou přečíst ZDE. Hollarka letos měla talentové zkoušky 7. a 8. a já měla jít dělat pro budoucí prváky model. Pro jejich první úkol a to kreslení hlavy.
Ne všichni z letošního prváků šli "sedět", některý přebývali a šli domů, ale já si strašně přála tuhle zkušenost získat. V první řádě, lituju ty, kteří mě kreslili! Holky v učebně, kde jsem seděla, si potichu stěžovaly, že mám složité vlasy a mě jich začalo v tom momentě být hrozně líto. A to jsem se pro ně ani příliš nemalovala, vlasy si svázala a dala si pinetky do vlasů, abych zakryla nějaké kurdlnky. Byla cítit strašná nervozita. I když se smály, bavily se spolu a evidentně se furt pozvbzuzovaly, všechno bylo takové "dusné". Byli jsme v maličké učebně, hnedka v prvním patře. Zjistila jsem, že čím větší učebna - tím víc lidí a tím víc uvolněná atmosféra. Holčiny mohly mít aspoň radost, že měli úžasného "vedoucího profesora" ,kterýmu my říkáme "miláček". :) Ale abych teda přihodila něco z mé osobný zkušenosti! Sedělo se 45 minut + 60 (nebo 45, podle toho jestli to stihli). První vyučovací hodina byla jako za trest. Potřebovala jsem na záchod a měla hrozný hlad. Nevěděla jsem kam koukat, protože jsem furt pošilhávala po klice. "Co když vážně furt šilhám?! Hlavně ať mě nenakreslí šilhajicí!" byly celé mé myšlenky po celou dobu. Začala jsem z toho mít hrůzu! "Určitě si na mě pak budou mezi sebou stěžovat, jakou krávu dostaly.. která furt šilhala!" Nechci být nijak zlá na letošní druháky, ale se vší upřímností. My jsme si na ně taky stěžovali. :P
Vlastně mi vůbec nevadilo, že mě sleduje tolik očí, očí co přeměřují každou mou chybu. Ne, protože já OPRAVDU potřebovala na záchod a měla hlad!!
Ač se to zdá být neuvěřitelné, prvních 45 minut opravdu nějak... "uplynulo". Vzala jsem okamžitě tašku a běžela na záchod, pak zase do automatu pro snickersku a když jsem si jí na chodbě tak spokojeně přežvykovala, byla jsem jsem opravdu spokojeným člověkem.
Desetiminutová pauza utekla a mě teď čekalo odsedět zmiňovaných 45 nebo 60 minut. Překvapivě, 45 minut uběhly opravdu šíleně rychle, a i když jsem po prvním zazvoněním slyšela bouchat dveře, tak mě to nerozhodilo. Většina lidí od nás už začala chodit domů a naše dveře od budovy opravdu hodně třískají. Zůstávala jsem tam tedy dalších 15 minut, který byli původně určené... aby to holčiny nějak stihly. :) Portrét se někdy stihne do hodiny a proto pak hodně modelů odchází domů. A nebo se na to vybodnou a jdou hnedka po druhým zazvoněním ukončujicí druhou hodinu. Odbylo přesně 10:00 a mé dvouhodinové sezení bylo u konce. Nevěděla jsem co od toho čekat, ale bylo to hrozně v pohodě.. dokonce..až.. zábavné! Holčinám jsem popřála hodně štěstí a vyrazila domů s touhle nově nabytou zkušeností. Díky za ní! :)

Dělali jste někdo talentovky?

Pohádka života

1. ledna 2013 v 20:18 | Skitty2
Jak dlouho vám trvá napsat pohádka? Nám trvala sedm let. Letos to již zakrátko mohlo být osm.
Svou vlastní pohádku si píšu skoro sedmnáct let, ale kdysi jsem si na ní přizvala spoluautora. Tedy, přizvali jsem se navzájem, že jsme si každý s tou naší vlastní pohádkou dopomáhali, ale furt to byly dvě samostatné knížky, samozřejmě. Jedna moje a jedna jeho. Po pěti letech se obě knížky spojili a tvořili jednu. Začala se psát jedna velká pohádka, ve které byli dvě hlavní postavy - já a on. Točila se především kolem nás, i když tam byli doprovodné příběhy i o jiných postavách. Každý kdo ji četl, jí nám moc chválil, říkal, že je skvělá a myslí si, že budeme psát ještě spoustu let. Měla zkrátka nakročeno na bestseller a my na ní byli hodně pyšný. Obzvlášť, když jsme okolo sebe viděli kolik společných pohádek končí, nedopsané, nebo se špatným koncem.. najednou to ani nebyla pohádka. My jsme si ale tvrdili, že naše skončí až za spoustu let a s krásným koncem, přesně takovým jakým pohádky končit mají.
Nebylo by dnu, kdyby jsme nepřipsali další stránku. Odrážela úplně všechno. I když tam byli nějaké pasáže ne zrovna veselé, většina knížky byla napsaná jako veselá pohádka. Kdo by mohl kdy čekat, že se poslední tři stránky z celkových 2500 stránek natolik zvrtnou? Natolik, že se z bestselleru stane totální propadák?

Vybrala jsem si špatnýho spoluatora.

... Neuměl psát. Já jsem si to bohužel uvědomila pozdě.
Mohl to dopsat důstojně, ale neudělal tak.

Pohádka skončila.

Strach? Rozhodně ze samoty...

16. prosince 2012 v 22:03 | Skitty2
Dostal se mi do rukou vyplňujicí řetězák, ve kterým se každýmu dotyčnýmu přiřadí určitý rok. Jedna z kolonek na vyplnění je i "tvůj největší strach byl..."
A já napsala "ze samoty"
Na svém blogu jsem již několikrát psala, že jsem opravdu tvor co bez společnosti neumí přežívat. Tvor co ale zároveň musí viset na jednotlivcích. A je mu hodně ouzko, když to zrovna nemá..
Po sedm let jsem měla jednoho kamaráda, který mi byl vším a na kterého jsem se mohla spoléhnout; věděla jsem, že dokud budu mít jeho, tak nebudu sama, ale opravdu jsem se bála, že bych ho mohla ztratit... a taky že ztratila.
Víte, ten strach z té samoty tam furt byl, protože jsem jí jako malá zažila a věděla jsem, že už nechci, nemůžu - zničilo by mě to.
A tak se stalo, že po pěti letech jsem se s tím nejlepším kamarádem dala dohromady a měla dokonale fungujicí vztah. Našla jsem si nejlepší kamarádku a zdálo se, že život už nemůže být úžasnější. Dva roky mi bylo krásně a ty dva roky jsou do této doby... a tady to všechno končí. Má nejlepší kamarádka už není mou nejlepší kamarádkou a můj přítel už mi není přítelem. Dva roky jsou možná málo, ale pro tak mladou holku hodně. A sedm let ztraceno. Nebála jsem se samoty a to možná byla chyba... protože o to víc mě to zasáhlo.
Už je tomu nějaká doba co můžu bez ostychu říct: zůstala jsem sama.

Zimní deprese

9. prosince 2012 v 10:48 | Skitty2
Nesnáším zimu. Všechno je špatně. Jediné špatné věci se dějou jenom v zimě. Je mi zle, je mi hrozně!
Byla jsem po sedmi letech opuštěna člověkem ze řad mé "přidané rodiny" a nemůžu se z toho nějak dostat. Tenhle tejden mě čekají klauzury. Nic nestíhám a ve všem je v skluzu. Nejím, absolutně nejím. Za den si dám třeba půlku tousta. Kdybych chtěla hubnout, asi bych si pískala, protože za dva dny mám pryč jedno kilo, což je samozřejmě nezdravé.
Tenhle článek nemá smysl, protože je zima. Je to prostě nesmysl. Kreslím úkoly do školy. Jo, za ten portrét jsem dostala dvojku - jak jsem odhadovala. Supr.
Chtěla jsem si něco zahrát, protože jsem myslela že mi to pomůže. Ne, nepomůže. Vždycky jak jsem si načetla jakoukoliv hru, zjistila jsem, že nemám v ní co dělat. Jsem prostě sama.
MMORPG? Ty nedokáži hrát bez mých přátel.
Jediným pravým přítelem mi zůstal můj pes - děkuji Bohu za něj. Je mi vším. Nikdy mě neopustil a je tak krásně upřímný, na nic si nehraje. Neumí lhát.
Četla jsem dva krásné citáty. Udělala jsem si s nima i timeline na facebook, takže je sem přidávám.
Jsem tvor společenský. Jsem kotě co potřebuje někoho kdo se o něj postará. Můj majitel mi po sedmi letech odešel a já hledám nového. Ale už mě nikdo nechce. Každý má to své vlastní "koťátko". Jen abych ve sněhu neumrzla...

26.10.2012 - Nemám život, když jsem pařan her...?

26. října 2012 v 19:46 | skitty2.deviantart.com
Huh, no.. wow.
Byla jsem doběhnuta, abych si napsala něco málo do svého blogového deníčku. Příčina? Poslední dobou (ať v blogové sféře, nebo na sociálních sítí) furt nacházím nějaké debaty o hráčích her. Jsou odsuzování, že nežijou žádný reálný život a jsou to tlustý prasata, který umějí jen řvát anglické nadávky se sluchátky na uších a s mikrofonem u úst. Při téhle příležitosti nejlépe u WoWka (World of Warcraft). Protože jak se zdá, tak společně s Lineagem a možná s Metinem to jsou jediný MMORPG co běžný uživatel internetu zná. A proč vlastně ne? Když se někdo nezajímá, tak se nezajímá...

Jde ale o to, že WoW nemá moc dobrou vizitku. Nepočítaje jeho hráče, samozřejmě. Podle některých tedy funguje takovéhle pravidlo: WoW = sračka ===> MMORPG = sračka

Ztráta času, ubírání mozkových buňek, tloustnutí, žádný sociální život. To jsou nejčastější věci, které se o pařanech všeobecně tradují.

Hry hraju osm let (+ některé přiblblé už o mnoho dřívějš, ale tento časovej úsek počítám až od hraní Pokémonů) a nemám dojem, že bych byla tlustým hlupákem, co nemá žádné přátele. Co se jedná o ubírání času, tak tam jsem jedině schopna připustit, že na tom něco může být. Bohužel, svědčí o tom to, že poslední rok jsem neměla moc čest se seznámit s některými tituly.
A proč svojí "pařanskou karéru" počítám až od něčeho tak hloupého, stupidního a debilního jako jsou Pokémoni? Protože až po nich jsem se začala setkávat s pěknými hrami. Díky tomu, že jsem začala vyhledávat GBC a GBA Pokémony na emulátor, jsem se dostala do úplně jiných sfér, než bych doufala. A ano, pro ty pozorné - Skitty je Pokémon. ;)
Od dob "pokémonů našeho letopočtu" mám pod svým jménem cca 60 her. A to už je myslím slušné, ne?

Rozhorčuje mě přesvědčení lidí, že pařani jsou buď zaostalé děti, nebo negramoti, kteří neuspěli v životě. Když nebudu tlachat pouze o sobě, můžu s čistým svědomím říct o svých přátel, se kterými jsem mnohé hry ze svého skromného seznamu hrála, že v životě uspěli - jak v partnerském, sociálním, finančním a "úspěchovým".
Také se setkávám s názory, že holky hry nehrajou. A pokud ano, tak možná nějaké Sims, Zoo Tycoon a něco na tento způsob. Pokud i vy okupujete některou ze sociálních sítí, určitě jste si také povšimli "meme obrázků", že dívka co hraje 'normální' hry je vzácné zboží. Nechci tím říct, že jmenovaný Sims, nebo Zoo Tycoon jsou špatné hry, vůbec ne.. ba naopak! I když se vyznačuji především jako RPG a MMORPG hráč, tyhle dvě hry mají v mém srdíčku taky své místo. :) Zmiňuji to proto, že když dívka řekne, že hraje hry, tak se jí dostane právě těchto narážek, které jsou brány evidentně za urážku.
Kde se takovýhle názory berou? A proč? Proč nikomu nepřipadá divný, když někdo "ztrácí svůj čas a život" nad sledování filmů? Protože hry jsou přeci pro děcka...

Ach jo, to jsem se zas rozzlobila. Odpusťe můj večerní výlev a mějte pěkný den, případně se mi můžete vyjádřit o tomto tématu do komentářů. Prozatím - dobrou noc!

22:25

19. září 2012 v 22:36 | skitty2.deviantart.com
Hlava mi unaveně klouže po dlani, sjíždí z ní a na poslední chvíli cukne a zorničky se rožšíří. 22:25? Měla bych jít spát.. Mozek mi zamítá úkony: Vždyť včera jsi šla tak brzo spát!
Ale ne! Na to je lehká odpověď, poslouchej mě! V úterý a ve středu jsem měla školu do šesti, mám přeci právo být unavená..?
Prsty promnu unavené zarudlé oči opatlané od rozmazané řasenky. Dostane mě to. Rozhlížím se okolo sebe a něco hledám. Bez šance! Bez tebe si taky poradím. Znovu mnu oko, tentokrát jedno, ve kterém je malé černé smítko, které mě provokuje a prudí. Myslím, že už ty jsi tím důkazem, abych šla opravdu spát!
* * *
Máte taky dojem, že trpím schizofrenii? A jste si opravdu jisti, že je to jen dojem? Myslím, že jsem moc rozmazlená prázdninama a škola mě jednoduše oddělává.
* * *
Otáčím hlavou na pravo a dívám se na papír. Je to rozvrh hodin. Nakláním hlavu ještě víc a pohledem mapuju úkoly co musím zvládnout. U některých se jednoduše ošívám, u některých si říkám: "Kašlu na to"

Ty to nezvládáš že ano?

- Drž hubu!
* * *
Nezvládám. Absolutně. Je toho na mě moc, zbyla jen černá noc a promarněné chvíle u počítače, který mi dodává pocit, že svojí zábavu jednoduše plním na maximum a pak budu víc energická a vše lépe zvládat. Jako u Simíků! Určitě to je itak u lidí, že ano? Ano?
* * *
.. Ne.

- Už konečně zmlkni!

Šupity šup.. pomalými krůčky vycházejíc devět let

30. června 2012 v 22:47 | skitty2.deviantart.com
Hluboce se nadechuju, beru jeden pramen vlasů, pevně ho chytím a škubu ho hřebenem.
Je konec. Jo, to opravdu je.
Dokončuji ranní přípravu a vycházím z bytu. Opatrně, neohrabaně. Dávám pozor na rovná záda a pěknou chůzi na podpatcích. Potkávám kamarádku; usmívá se, ale myslím, že i ona je svým způsobem razantně vytrhnuta ze stereotypu. Má nádherný šaty, je výrazně namalovaná a klopýtá na vysokých botách stejně jako já. Každé ráno o všední dny jsme se setkávaly a společně chodily do školy. Mám jí ráda, hodně. Dává mi dárek na památku s fotkou a to je první moment, který mě opravdu dojme. "Mám tě ráda," stojí na konci a já mám co dělat, aby na mě nebylo poznat dojmutí.
"Obejmula bych tě, ale nebudu to raději riskovat."
"Jo, to nedělej, myslím, že bych na těch podpatcích spadla."
Najednou, ta holka, s kterou jsem trávila tolik času, se mi částečně vytratila z mého všedního života.
O čem to mluvím? O posledním dni na základní škole. Srdcervoucí statusy spolužáků mě doběhly až teď a já cítím potřebu se tomu taky vyjádřit. A mít na blogu pamatku na jeden, možná obyčejně neobyčejný, den.
Základka jako taková pro mě nic neznamená. Stále si stojím za tím, že jsem ráda, že jsem odešla, protože zdánlivé společenstvo učitelů a vedení školy je něco příšerného a zdravýmu člověku nad tím stojí rozum stát. Ale co to naše malé třídní společenstvo? Bylo příšerné, furt jsem na ně nadávala, ale byli to praštění lidi pro každou špatnost, pro každou debilitu a to z nich dělalo něco vyjímečného. Na základce se naše třída utvořila z "odpadu" z ostatních škol, nebo byli k nám dáni jedinci z jiné, prestižnější, třídy. Byli jsme podvraťáci a všichni byli samozřejmě od toho, aby nám to stále opakovali. Nikdo nepředpokládal, že by někdo z nás mohl bejt snad dobrej a my tedy neměli potřebu jim něco dokazovat. Naučili jsme se vycházet jako kolektiv a bojovat proti tomu dospěláckému světu. Drzí smradi, který neměli žádnou úctu a žádné hranice. I tuhle větu jsme si tolikrát poslechli..
To co jsme si nevybojovali, to jsme neměli. Později se z toho našeho podvraťáckého přístupu stala spíš výhoda. Učitel, který měl potřebu nastavit nějaké přísnější podmínky pro učení, měl okamžitě problémy. A ne.. nejednalo se jen o nějaké to hádání. Nebudu to raději rozepisovat, protože si nejsem jistá, abych nám pak ještě tímhle článkem nenastolila nějaké problémy. Jen je možná patřičné k tomu říct - bylo to drsné a to hodně. Byli učitelé, který jen kvůli naší třídě odešli, protože jsme prý "nezvladatelní parchanti". Ale dostali jsme vždy to co jsme chtěli... aby to bylo po našem. Ať byla základka sebehorší, naučila mě jedné věci - prát se za svoje názory, za svoje práva.
Ale právě ti nezvladatelní parchanti jsou lidi, který jen byli odsouzeni. A lidi, kteří přitom se díky tomuhle odstrčení naučili tolik věcí. Někteří byli neskutečně chytří, druhý zase neskutečně šikovní. Možná, možná, kdyby se jen jim dala druhá šance, mohli by dosáhnout na vysoké cíle.
Přicházím ke škole, kde už je malá tlupa naší vymóděný třídy a nějaké mladší ročníky.
"Máš krásné šaty."
"Děkuji."
Lidi od nás se pomalu scházejí a já vím, že tohle jsou poslední chvilky, kdy budu se všema pohromadě v tom našem malém ústavu, kterému by se mohlo vzdáleně říkat škola. Přesto, vůbec mi to tak nepřipadá. Mám pocit, že je to normální běžný den a netřeba mu tedy věnovat nějakému většímu uznání. Vždyť po prázdninách se znovu sejdem! ...Nesejdem...
Sedíme ve třídě, všichni se spolu normálně bavíme, žádné řečičky o tom, jak se nám bude hrozně stýskat, ale normální věci, které jsme si říkali jakýkoliv jiný den. Jdu si první pro vysvědčení, protože jsem jediná ohodnocena vyznamenáním. Tleskají a já se usmívám, připadám si úžasně, důležitě a dobře. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Řadíme se do průchodu a já jdu z naší třídy jako první pár společně s mými dvěmi spolužáky. Pevně se jich chytám a cítím v nich neskutečnou oporu. Pak jdeme, mladší ročníky se na nás dívají, jak procházíme chodbou. Tenhle den je především pro nás.
A pak zase nic. Dávám kytku učitelovi, který se jedinej k nám choval férově a spíš byl náš kamarád. Vynucuju si, aby mě obejmul a i přesto, že to bylo krátký obejmutí, budu rozhodně na něj dlouho vzpomínat. Bylo milý.
Bez jediného slova jsme se všichni rozutekli domů, k rodinám, na chlastačky. Bez jediného rozloučení.
A víte co? Stýská se mi po nich. Nedokážu si představit, že po prázdninách nepůjdu zase zpátky k nim.. skončilo to, definitivně a už není cesty zpět. Mám je ráda...

Den na Hollarce - aneb jak Skitty2 dělala talentovky

10. ledna 2012 v 20:52 | skitty2.deviantart.com
Kdyby někdo nevěděl: Hollarka je střední a vyšší umělecká škola v Praze, prý jedna z nejlepších tady -> Wikina.
10.1.2012 jsem dělala talentový zkoušky na ní. :) A proto bych chtěla obeznámit můj blog s touhle životní zkušeností, která se mi velmi líbila
Začala to někdy na začátku listopadu 2011, protože se muselo s mojí třídní řešit věci ohledně toho. Kvůli talentovým zkouškám se musí přihláška odevzdat do konce listopadu. Tak se tak stalo, v polovině prosince mi přišel pozdrav, že se mám teda 10.1.2012 dostavit na talentovky - fajn. Moment! Kurva! Musím dát dohromady 20 prací! Doprdele! Musím je zapaspartovat! Aaaa. Ne dobrý.. někdy na úplném začátku ledna se opravdu 20 prací úspěsně dalo dohromady a nakonec i úspěšně zapaspartovali. 3.1.2012 jsem stačila ještě zajít na konzultaci k profesorovi, který mi vyřadil pár prací (aby mi to nesnižovalo body - fňuk ;( ), ale jinak mi doslovně řekl že jsem "Výborná". Což dá rozum, prostě potěší :)
Uběhlo 7 dní a já natěšeně vstávám v půl sedmý, nechávám se odvézt na tramvaj, jedu 4 zastávky tramvají.. vystupuju (složitě, chtěj strašně moc věcí a A2 podložku.. je to neskladný kurva!) a s pár lidmi vcházím do budovy. Fuf, jsem zase tady.. už potřetí. (Byla jsem ještě navštívit zástupkyni ředitele, abych jí odevzdala přihlášku). Zkrátka, pro mě už známé prostředí - a příjemné, nutno dodat. Fakt někoho můžou přepadat nervy? Já jsem nervák a tohle na mě vůbec nepůsobilo.
Zaplatím poplatek 200 Kč, dostávám obálku a se šesti lidmi jdeme v houfu za studentem, který nás vede do učebny č. 12. Tady budu trávit 9 hodin, yay. V učebně jsou lavice v takových dvou kruzích. Tzn 4 lavice u každýho kruhu.. kdyby jste stále nechápali - to je 16 lidí na jednu učebnu. Rychle skočím po (imho) dobrým fleku a pořádně se usadím - to je moje místo, vrr! Když jsem totiž mluvila s pár studentama na Hollarce, takové rozmístění lavic je každým rokem a dobře se usadit je první krok k úspěchu. Proč? Jako první úkol se kreslí portrét a jestli máte nějaké potuchy, tak mi dáte za pravdu, že portrét se vždy nejlépe kreslí v 3/4 pohledu. Jedna studentka mi právě říkala, že 2 lidi kreslí profil, 4 lidi 3/4 portét a 2 lidi anfas. Rychle jsem musela využít svého úžasného prostorového myšlení a matiky a vypočítat kam si sednout /off ironie. Sedla jsem si.. dobře! Možná... nebo taky ne. Přišel profesor s dalšími žáky a řekl, ať si rozbalíme obálky.. bylo tam pořadový číslo a registračný formuláře, takový ty blbosti. Potom přišla mladá blondýnka, sedla si na židli... a doprdele, to mi děláte schválně? Proč jí mám v profilu? A protože znáte Skitty - všechno zmrví! Tak jsem to tak nechat prostě nemohla. Přišoupla jsem se k holčině vedle, div jsem jí nevymáčkla z její lavice a opřenou podložkou balancovala o kraj lavice. Už jen za tohle by mi měli dát body. Nakonec, vyplatilo se to. Opravdu jsem měla 3/4 a mezitím co jsem se snažila držet rovnováhu - nakreslila jsem i IMHO celkem slušnej portrét(56 bodů/75). Fajn, ty body tomu nenasvědčujou, ale já byla spokojená sakra! :D
Taaak, další úkol! Barevná kompozice na téma "Oblíbený předmět". Protože jsem předtím debatovala s jednou studentkou na Hollarce (Za což jí platí velké dík a reklama - Siwa), dozvěděla jsem se, jaké úkoly byly minulý rok. V barevné kompozici to byla královská koruna... tááákže, natáhla jsem se do své Billa tašky, vytáhla z toho pixlu, otevřela jí.. a omg. To je puch. Víte jak smrdí krmivo pro králíky? A víte jak je taková pixla praktická? A víte co se v ní všechno dá nosit? Už chápete? Ano? to jsem ráda. Soused na mě trošku koukal jak na debila... asi mu to přišlo zvláštní.
Ááále, lidi, nemyslete si o mě že jsem debil! Ano, opravdu jsem do oblíbenýho předmětu nakreslila královskou korunu :D
já za to nemůžu! To samo!! Ale víte co? Víte co?! Prošel okolo profesor, podíval se na to a řekl "pěkný"... načež jsem nahodila "cool fejs" přes celou učebnu s tím, že JSEM VÁŽNĚ KING, NULI, který mi vydržel až do doby, než si to vybíral.. au, všechny moje mimiky v obličeji jsou asi navždycky ztuhlé. Každopádně, korunka mi vynesla úctihodných 60 bodů(/75), což bylo za všechny moje práce nejvíc. :) Každopádně, po celou dobu malování jsem souseda píchala štětcem a tužkou do ruky.. myslíte že mu to vadilo? ^^; Asi si o mě všichni v učebně museli myslet, že jsem fakt retard.. nemluvě o tom, že jsem při tom barevným zátiší kýchla tak, že celá učebna naskočila a vsadím se, že díky mě tam udělala nějakou tu čárečku navíc~ :D no co.. každej máme svou taktiku..
Taaaaak, dáme si testy! Kurva, kurva, kurva :( Profesor rozdal testy.. podívala jsem se na první otázku - WTF? Tak, jdeme na druhou.. ne to asi ne.. tak na třetí.. čtvrtou.. pátou.. dobře tak šestou... ani poslední čtyry mi nic neříkaj?! Čeština byla těžká a kdo říká že ne - kecá, děcka, kecá. Nebylo by na škodu si zopakovat kdy se píšou třeba 2 nn, nebo kde se píšou velká písmena.. jo, v tomhle jsem chybovala. Neopovažujte mě označovat kreténem! Mezitím co jsem tak zoufale hleděla na tu češtinu s doufáním, že tam opravdu je něco lehkýho... dal další testy z dějin umění. To už vypadalo líp, protože ty otázky byly fakt nějaký dost lehký ^^ tak jsem nahodila svůj opětovný "cool fejs", beru propisku a kroužkujuuu. Co je zátiší, co je nástenná malba.. jooo, všechno to víím joo.. jsem kiiing jooo. Za půl hoďky jsem odevzdala, trošku s "sad fejsem", ale co už. Čeština mi vynesla 4 body(/10) a kulturní přehled 8 b(/10). Šlo vážně spíš o tipování jak ve sportce.. kroužkovali se možnosti A, B, C a myslím že i D. Kdo má štěstí na tipování, ten vyhrává.. žel.
Teď byla půl hodina pauzy. Nadšeně jsem se protááááááhla, zííííívla a vydala na procházku po škole, přičemž jsem doběhla ještě nějakou holku, abych s ní šla na záchody, protože jsem se nechtěla ztratit.. vypadala vyděsěně. Mám dojem, že všichni byli ze mě vyděšení ^^; Ale neztratila jsem se!
Půl hodina utekla a my měli kreslit zátiší. No, kreslila se láhev na zavařování, nějakej látkovej kapesník a jabko. tužkou.. nevím co k tomu říct. Získala jsem z toho 50 b (/75), z čehož jsem asi trošku i zklamaná, ale co už. Řekla bych, že u toho zátiší si asi potrpěli na kontrasy, kdo ví? Po dalších dvou hodinách se kreslil pitkogram. Téma byla Podmořský svět a Svět techniky. Na svět techniky jsem nakreslila čupr nápad, na což jsem fakt pyšná a co odemně začali všichni kopírovat.. kopčáci. Pak se ještě začali bavit mezi sebou, jestli je fakt šroubek a matička technika, ty vole.. lidi.. rovnou mě můžete pomlouvat. To se mi každopádně i povedlo ^^ nakreslila jsem to do obdelníku. Na podmořský svět jsem se inspirovala Firefoxem a místo lišky nakreslila mořskou pannu.. to dopadlo fakt katastrofálně. Nakreslila jsem to do kruhu no... vyneslo mi to 44 b(/75) jéjej.. dost málo. Každopádně, piktogramy jsem měla po hodince hotový, takže mě profesor pustil domů ^^ Pak uběhly dva dny a byly výsledky... byla jsem 5. ze 168 lidí :) Takže jsem se na Hollarku dostala..

Takže ještě bodová rekapitulace:
Domácí práce: 14/15
Kresba hlavy: 56/75
Baervná kompozice: 60/75
Kulturní přehled: 8/10
Český jazyk: 4/10
Kresba zátiší: 50/75
Piktogramy: 44/75
Prospěch na ZŠ: 30/30
Podtrhnuto a sečteno - celkem 266 bodů.. a to už je slušný. :) první místo mělo 293 bodů, za což skládám velkou úctu.

Jak to vypadá se Skitty2 ve vztahu ke středním uměleckým školám

14. listopadu 2011 v 16:11 | skitty2.deviantart.com
I když jsem přecejen zasvětila tento blog pouze tvorbě, dovolila bych odhalit kousek svého osobního života, který se právě momentálně točí kolem umění.
Je listopad, chápu, toho by jste si asi také všimli (asi!), ale pro některé z nás to znamená jednu velmi podstatnou informaci - přihlášky na střední školy s talentovou zkouškou. Takové přihlášky se musí odevzdat do 30. listopadu, ale to vás asi nezajímá. :D
Chci tím říct, že nastává celkem dost těžké období a v takovém případě by asi každej řekl "Teď na nic nemám čas, takže pozastavaji blog blablabla." haha, já to říct nemůžu. Já naopak musím makat na tom, co reprezentuji na tomto blogu. Tzn.: KRESLIT, KRESLIT, KRESLIT. Kde mám k sakru dát dohromady min. 20 obrázků, abych vůbec mohla předstoupit ke zkouškám? Dám dohromady 12 a budu ráda!
Víte, je to dosti zvláštní, najednou kreslení a grafiku berete jako povinnost, která má jediné pozitivum, že pak své výtvory můžete všem omlácet o hlavy a řvát "Jsem king!". Ok, nechala jsem se unést, pardon. Prostě, je to povinnost, ani ne tak zábava, či ulehčujicí okolnost, ale něco co udělat musíte, jinak ztratíte svou možnost v životě a to přeci nikdo nechceme, ne?
Abych pravdu řekla, jdu ke zkouškám na umělecké školy (2x grafický design, 1x užitá malba, kdyby někoho zajímalo) naprosto nepřipravená a nepolíbená. Co se stane poté když mě nikam nevezmou? To je otázka, skončím někde na účňáku, kde bych vážně nikdy skončit nechtěla? A není to náhodou škoda? Možnost úspěchu je tak malá, vždycky se najde někdo lepší než jste vy a horkou konkurenci v takovýhlech případech rozhodně pocítite. Ale co je důležité? Bojovat! A já se budu bít za to! A to jim terpv ukážu co je umění! :D
Ne vážně, jsem si dobře vědoma, že na to nemám, ale za zkoušku přeci člověk nic nedá, ne?
A pokud čilou náhodou je někdo, kdo dělal zkoušky na umělecké školy.. napíšete mi? Mám pár otázek :)
 
 

Reklama